Zazvonil mi telefon. Dobře jsem věděl, že volá Maria. Vždycky volala z jediného důvodu – aby jí někdo pohlídal syna. Byl to neuvěřitelně rozmazlený chlapec, velmi náročný a nikdo si s ním nevěděl rady. Rozhodla jsem se to nezvedat, nechtěla jsem s tím dítětem sedět a pocuchat si nervy. Vzpomněla jsem si, když u mě byl naposledy, bylo to před rokem. Maria měla nějaké povinnosti v práci, spoustu povinností, a tak syna nechala u mě.
– Postarej se o Grzese, bude tě poslouchat.
Vypadal jako roztomilý chlapeček. Divil jsem se, proč ho nikdo z příbuzných nechce u sebe. Dokonce ani jeho vlastní babička by ho bez Marie nesnesla. Ale teď jsem všechno pochopil. Ty tři dny byly velmi dlouhé a těžké.
Grzesiek neměl rád jídlo, dokázal převrhnout talíř s večeří na podlahu a pak všechno umazat bačkorami. V obchodě bral jakoukoli věc, házel sebou na zem a plakal, aby mu ji koupili. Když jsem telefonoval se šéfem, chlapec začal schválně vykřikovat vulgární slova. Šéf naštěstí situaci pochopil, i když to bylo velmi trapné. Jednou jsem si koupil balíček bonbonů. Chlapec si řekl nejdřív o jeden, pak o dva a nakonec o pět. Dával jsem mu bonbony tak dlouho, až jsem si uvědomil, že když v balíčku zbývá necelá polovina, není tolik bonbonů pro dítě zdravé.
Začal být hysterický. Nemohla jsem ho uklidnit, křičel “dej mi ten bonbon” a na nic jiného nereagoval. Nehodlala jsem to dál tolerovat a odvezla jsem chlapce zpět k babičce. Marie se samozřejmě urazila, ale mně to bylo jedno.
Telefon zazvonil už popáté a já ho musel zvednout.
– Ahoj bratranče, proč jsi to tak dlouho nebral? Chtěla jsem se tě zeptat, jestli by ses třeba nechtěla postarat o Grześka, to nikdo nedokáže, a mně na tom moc záleží.
Upřímně řečeno, nic jsem neslyšel, v hlavě už jsem měl vidinu noční můry s tím klukem.
– Tak co, souhlasíš? Je to jen na pár dní.
– Marie, jestli se ti podařilo vychovat dítě tak, že ho všichni příbuzní odmítají, tak si najmi chůvu. Minule mi dal zabrat a je mi líto, ale nemám nervy a sílu starat se o tvého rozmazleného syna.
– Jak se můžeš nestydět, jsme přece rodina
… Nechtěla jsem dál poslouchat a vypnula jsem telefon. Řekni mi, dělám chybu? Starat se o cizí dítě je jen dobrá vůle, a ona to vyžaduje, jako by to byla naše povinnost.
