Anton přišel do nemocnice navštívit svého bratra. Když uviděl v koutě plačící dívku, nemohl ji minout. “Nebyla jsi u primáře?” řekl první věc, která ho napadla. Dívka se na něj podívala a záporně zavrtěla hlavou: – Přišla jste navštívit pacienta?” zeptal se: – Mou sestru. Postupně si povídali. Dívka se jmenovala Inna. Anton jí vyprávěl o svém bratrovi, který byl na pohotovosti, a že jim také řekli o mladém organismu, ale lékaři dělají nemožné. A teď už krize pominula a jeho bratrovi je mnohem lépe. Inna se pomalu uklidňovala. – Děkuji.
Amalia a já jsme jediní na celém světě. Moc si přeji, aby se uzdravila. – Uzdraví se! Nepochybuj o tom! Po návštěvě bratra se Anton vracel domů a přemýšlel, jaké mají s bratrem štěstí, že mají velkou rodinu. Anton začal bratra navštěvovat každý den, a když potkal Innu, zeptal se, jak se daří jeho sestře. Ta se již uzdravovala. Když Saška propustili, Anton ještě přišel do nemocnice za Innou: “Amálii už je mnohem lépe! Už se jí bude dařit lépe!” řekla mu Inna se šťastným úsměvem. O týden později se s Innou setkali s Amálií. Anton je odvezl domů svým autem. Dívky ho pozvaly na návštěvu.
Jednoho dne koupil Anton čtyři lístky do divadla. Šli tam všichni společně: dva bratři a dvě sestry. Saša okamžitě navázala kontakt s Amálií. Našli společná témata k hovoru. Zdálo se, že i Antonův vztah s Innou se vyvíjí dobře, ale není jasné, zda šlo o přátelství, nebo o něco jiného. Každopádně když Anton Innu jeden den neviděl, měl o ni velké obavy. A tenhle nepochopitelný vztah by vydržel ještě dlouho, kdyby Saša s Amálií neoznámili, že se hodlají vzít. “A co my?” zeptal se Anton Inny: “Jaké otázky mohou být?” Inna se na něj usmála… Ve stejný den se konaly dvě svatby. A o rok později se všichni početní příbuzní radovali s nově narozenými vnoučaty… Nebylo by štěstí.
