Bylo deset hodin dopoledne a slunce už pořádně pražilo. Kasia vrhla podrážděný pohled na modrou oblohu a zašeptala si pod nosem:
– Ne méně než třicet stupňů.
– Paní Kasio – zatahala ji dívka za ruku – zahrajeme si na honěnou?
– Ne, sluníčko – dívka se zachvěla při pouhém pomyšlení na aktivní hry v takovém parnu.
– Teď půjdeme všichni do altánku a budeme si číst knížku. Na hraní na slunci je příliš velké horko.
– Slečno Kasio, my nechceme číst knížky, my chceme běhat! – nedočkavé děti se shlukly kolem paní vychovatelky.
– Žádné protesty! Jdeme do altánku.
Děti našpulily rty, ale poslechly. Pomalu, jako by je vedli na popravu, se vydaly k prostornému altánu. Stál ve stínu stromů a v horkém počasí vypadal jako ráj na zemi.
– Co budeme číst? – snažila se učitelka přimět děti k pohybu. Ale ti nejmenší mlčeli a dávali najevo svou nespokojenost.
– Co s vámi mám dělat? – Kasia položila řečnickou otázku a sklopila oči. Práce v létě pro ni byla mnohem náročnější než v jiných ročních obdobích. Děti nedbají na počasí, chtějí si hrát a ona pomalu taje z nesnesitelného horka.
– “Dobře,” vzdala se Kasia, “běžte.” “Dobře,” řekla.
Děti se s nadšením a hlasitým křikem vrhly do hry. Dívka si už podruhé toho dne těžce povzdechla a vydala se za nimi.
Zazvonil telefon. Kasia, pečlivě pozorující děti, zvedla sluchátko, aniž by se podívala na displej.
– ‘Poslouchám.
– Chci vám oznámit – ozval se z reproduktoru silný ženský hlas – že váš manžel není na služební cestě. Hádejte, co teď dělá?
– Asi jste se spletla,’ řekla dívka a zavěsila. ‘Nemá čas na podivné rozhovory, musí si dávat pozor na dvacet nadávek. A manžela nemá.
Večer téhož dne dostala Kasia zprávu z neznámého čísla. Její obsah se v podstatě jen málo lišil od toho, co jí neznámá žena sdělila po telefonu během dne.
“Nedělala jsem si legraci, tvůj manžel ti není věrný. Je teď se mnou, v mém bytě, ne na služební cestě. Je ti to jedno?”
Kaśka se textu zasmál a zároveň soucítil s osobou, které byl vzkaz určen. A opět byla ráda, že ještě není vdaná. Uplynul týden, dívka na celou věc zapomněla, když jí znovu zavolal ten podivný telefon.
– Proč se neuklidníš? – Kasia to nemohla vydržet. – Myslíš, že tvoje žena opustí tvého milence a vy budete spolu?
Dívka se zprvu nechtěla do hovoru pouštět. Proč by to dělala? Vždyť ona s tou situací nemá nic společného. Ale brzy toho měla dost. Pět telefonátů za poslední hodinu!
– Poslouchám,” ušklíbla se podrážděně a jen stěží se držela, aby nezačala hádku.
– A váš manžel byl dnes se mnou na večeři,’ oznámila žena na druhém konci telefonu vesele.
– To je skvělé,” odpověděla Kasia klidně. – Proč ho taky nenakrmíš večeří? Jsem příliš líná na to, abych vařila.
– Ne, myslím, že jste mi nerozuměla, – byla žena zmatená. – Byl u mě doma a nepili jsme jen čaj.
– A on pije čaj? – Posmívala se dívka. – To jsem ani nevěděla. Doma pije jenom kávu. Tak si koupím čaj, díky za zprávu. Aspoň ušetřím peníze.
– Tvůj manžel chodí za jinou ženou a ty mluvíš o šetření? – Paní takovému chování zjevně nerozuměla.
– Ať si jde, máme předmanželskou smlouvu, všechny peníze a majetek zůstanou mně – odpověděla Kaśka a tiše se zasmála, když si představila tvář svého partnera. – A mimochodem, hlídej ho, ať moc neutrácí, protože tento měsíc mu nic nedám. A už mi nevolej. Nic nového mi neřekneš.
Dívka položila telefon a cítila, jak ji pomalu opouští špatná nálada. Správně se říká – pokoj v srdci je radost v duši…..
