Svou budoucí ženu jsem potkal náhodou a do hloubi duše se do ní zamiloval. Byla to láska na první pohled. Brzy mi bylo jasné, že mé city jsou opětované. Požádal jsem ji o ruku a ona řekla ano. Rychle jsme se rozhodli, že se vezmeme.
Byli jsme mladí. Mně bylo třiadvacet a jí teprve dvacet. Záleželo mi na ní, choval jsem se k ní dobře a bylo to vzájemné. Žili jsme duše na duši. V našem domově panovala láska a vzájemné porozumění. Brzy moje milovaná otěhotněla.
Moje radost neznala mezí. O devět měsíců později se nám narodil syn. Byl jsem šťastný. Po práci jsem spěchal domů, abych si s dítětem hrál. Viděl jsem, že je moje žena čím dál unavenější, protože s malým dítětem to nebylo snadné. Čas utíkal. Zdálo se mi, že jsme šťastní. Často jsme chodili za ruku, chodili do kina a do kaváren.
Když bylo synovi pět let, rozhodli jsme se pro druhé dítě a já se stal podruhé otcem. Je to opravdu největší štěstí stát se znovu otcem, dvojnásobné štěstí. Moji přátelé však byli překvapeni, že náš mladší syn se nám vůbec nepodobá. Já i moje žena máme hnědé oči a tmavou pleť a dítě je světlovlasý chlapec s modrýma očima. Moje žena všem říkala, že její babička byla blondýna.
Měl jsem však podezření a přemýšlel jsem o tom čím dál víc. Začal jsem se na svou ženu dívat pozorněji. Přítel mi poradil, abych si tajně udělal test otcovství. Jeho rady jsem uposlechl.
Můj svět se rozpadl na dvě části. Mé podezření se potvrdilo. Můj mladší syn nebyl moje dítě. Naše šťastné manželství skončilo. Moje žena si sbalila věci a odešla.
Přestěhovala se ke svému milenci. Ukázalo se, že spolu chodili více než čtyři roky. Tak dlouho mě podváděla a podváděla. Prý teď mají šťastnou rodinu, nedávno se jim narodila dcera. Ale co moje štěstí? Nevím, jestli se ještě někdy odhodlám k nějakému vztahu.
