Nedávno se mi stala legrační situace; už dlouho jsem se tak nezasmál. Naši sousedé se z nějakého důvodu rozhodli, že by pro mě a mou dceru nebylo pohodlné bydlet v našem bytě: byl příliš prostorný a velký pro nás dvě. Našli pro nás také vhodnou variantu: nádherný dvoupokojový byt, jen pro nás dvě.
Po celou dobu jsme s dcerou bydlely ve velkém třípokojovém bytě. Rodiče mi ho darovali, za což jsem jim velmi vděčná. Je to skutečně docela velký byt, se širokou chodbou, dvěma ložnicemi s vlastními koupelnami a balkony, prostorným obývacím pokojem a malou kuchyní, což nám moc nevadí.
Z mého pohledu dokonalý byt… Rozhodně se neplánujeme stěhovat. Nedávno ke mně přiběhl soused, když jsem šla domů s nákupem, a řekl: – “To jsem si myslela… Vy a vaše dcera žijete spolu. Tak si vyměníme byty.
Vy se nastěhujete do našeho dvoupokojového bytu a my s celou rodinou do vašeho třípokojového. Dva pokoje budou stačit. Dost je dost! Dlouho jsme hledali dobré bydlení a tady je to vaše. Váš byt naší rodině velmi vyhovuje. Dobře, dobře, doplatím 35 000 rublů. Pozorně jsem vyslechl její “výhodnou” nabídku a odpověděl:
-Proč si myslíte, že se chceme přestěhovat do menšího bytu? Myslíte si, že opustím svůj byt a přestěhuji se do dvoupokojového bytu, kde se nemohu otočit? Pokud se někdy rozhodnu pro výměnu, určitě to nebude s vámi a ne za váš byt. Žádná výměna se konat nebude. A nechte si svých 35 000.
-“Ach, myslel jsem to dobře! Jak si přejete! Jestli těch 35 tisíc nepotřebuješ, jestli je nechceš, můžeš dál bydlet ve svém bytě. My samozřejmě stále bydlíme v našem třípokojovém bytě. Sousedka a její rodina (dala jim všechno) mě nevítají. Jsou velmi uražení. Co čekala, že si to s ní budu chtít vyměnit? Vypadám snad jako blázen?
