Vdala jsem se ve velmi mladém věku. Bylo mi tehdy pouhých 19 let. O rok později se nám s manželem narodilo první dítě. Ihned po svatbě jsme se přestěhovali k manželovým rodičům. Byl to malý dvoupokojový byt, kde se prostě nedalo otočit. S tchyní jsme měli vždycky problémy: byla to žena s těžkou povahou a nutila nás, abychom v jejím domě žili podle jejích pravidel. Když se narodil můj druhý syn, uvědomili jsme si s manželem, že když nic nemáme, musíme udělat všechno pro to, abychom našim dětem něco dali. Zmínila jsem se manželovi o odjezdu do zahraničí, ale on řekl, že to nepřipadá v úvahu, a jestli to chci udělat, můžu jet sama. Tak jsem odjela do Španělska.
Pracovalo se mi těžko, ale byla jsem šťastná a ulevilo se mi, protože jsem už nežila pod jednou střechou s tchyní. Po pěti letech mi peníze, které jsem poslala zpátky, stačily na koupi prvního bytu a po dalších pěti letech na druhý. Dalo by se říct, že jsem v té době splnila své poslání a rozhodla se začít pracovat sama na sebe. V průběhu minulého roku mi však tchyně i manžel zemřeli. Byt, ve kterém bydleli, byl převeden na mě. Nechtěla jsem se však do toho domu vrátit, protože se mi v něm vrátily všechny temné vzpomínky. Jednoho dne jsem si uvědomila, že kdybych prodala byt po tchyni a přidala k němu peníze, které jsem vydělala, mohla bych získat lepší nabídku,
Myslel jsem, že si budu moci koupit soukromý dům. Tak jsem se koncem léta vrátila, prodala tchýnin byt, hledala si pěkný a útulný dům pro sebe – a pak začaly problémy. Tchyně mi řekla, že nepotřebuji bydlet ve velkém domě, že mi stačí jednopokojový byt a že peníze získané prodejem bytu můžu rozdělit mezi své syny. Takový výbuch jsem nečekal. Řekla jsem těm dívkám, aby navždy zapomněly mou adresu a telefonní číslo a už se mě nikdy nepokoušely kontaktovat. A to jsem teprve před týdnem koupila dům, který se mi líbil, a už si tam stěhuji věci.
