Maminka byla velmi krásná, ale to byla její jediná výhoda. To říkával můj táta. A já, která jsem ho zbožňovala až k zbláznění, jsem se na všechno dívala jeho očima. Táta učil studenty politologii. Byl velmi chytrý, pocházel z inteligentní rodiny, která maminku hned tak nepřijala. Příběh jejich setkání jsem se dozvěděla až mnohem později. Táta v rámci panenského studentského oddílu chodil do kolchozu stavět ohrady pro zvířata.
Mamince bylo sedmnáct let a pracovala jako dojička. Měla jen osm tříd vzdělání, a to ještě s námahou – ani po mnoha letech života s tátou se nikdy nenaučila rychle číst, přejížděla prsty po řádcích a tiše šeptala sled slabik. Ale byla to neobyčejná krasavice! Křehká, s průzračně bílou pletí, medově zlatými vlasy až k pasu, modrýma chrpovýma očima a vyrýsovaným profilem.
Na svatební fotografii vypadala jako obrázek z časopisu.Táta byl vysoký, černovlasý, s hustým knírem a velmi odvážný. To léto máma s tátou otěhotněla a on si ji musel vzít. Ne, nejspíš ji kdysi miloval. Ale rodiče na něj vyvíjeli nátlak, obviňovali matku, že ho k sňatku přiměla lstí, a na univerzitě se kolem něj motaly mladé postgraduální studentky, které možná nebyly tak krásné, ale byly vzdělané a inteligentní, dokázaly vést konverzaci.
A kromě toho, když se ji otec několikrát pokusil vzít na nějaké recepce a setkání, jedla tak nedbale, neuměla používat příbory a smála se tak hlasitě, že se za ni styděl. Neváhal to říct matce a ta jen se smutným úsměvem zavrtěla hlavou a neodvážila se mu odporovat. Nikdy jsem nechtěl být jako moje máma. Chtěl jsem, aby na mě byl táta pyšný. Naučila jsem se abecedu ještě před školou a četla jsem mnohem lépe než maminka.
Celé dny jsem si procvičoval čísla, abych, až se mě táta zeptá na další příklad, dokázal správně odpovědět a vysloužil si jeho pochvalu. U stolu jsem pozorně sledoval, jak se otec chová, a napodoboval ho – jedl jsem se zavřenými ústy, neolizoval jsem chleba na talíři jako maminka a používal jsem vidličku a nůž.
Přes to všechno mě táta neměl nijak zvlášť v lásce. Dny, kdy jsem s ním mohl mluvit, se na dlouhou dobu staly mou radostí a já si v duchu probíral věty, které mi říkal. A když jsem chodil do druhé třídy, otec nás opustil. Matka to přede mnou dlouho tajila, ale nakonec jsem se dozvěděla, že se seznámil s jinou ženou. Když jsem slyšel to hrozné slovo “rozvod”, napadla mě jediná věc: “Kéž by mě táta vzal k sobě…”. Ale samozřejmě jsem zůstala s mámou.
Museli jsme se z bytu vystěhovat – patřil prarodičům a ti se mě a mé matky rádi zbavili. Nějakou dobu nám posílali drobné převody peněz – táta každý měsíc a babička k narozeninám a na Silvestra. Ale rozpad naší rodiny se shodoval s rozpadem odborů, takže táta velmi brzy přišel o práci a převody peněz ustaly. Matka si našla práci jako uklízečka na několika místech a od rána do večera myla podlahy. Dostávala málo peněz, výplata se často opožďovala, takže jsme žili v bídě.
Matčina krása během let vybledla a teď už jsem na ní neviděl nic dobrého. V duchu jsem jí vyčítala, že mě otec opustil. A pak se můj otec stal podnikatelem. Jednoho dne se u mě zastavil, přinesl mi novou bundu a nechal mi nějaké peníze. Ten den mi na dlouho utkvěl v paměti: byla zima, právě jsem se vrátil ze školy a ve starém kabátě, jehož rukávy mi byly už dlouho krátké, mi byla zima.
Táta stál u vchodu – máma byla v práci a nikdo mu neotevřel, ale on neodešel, stál tam a čekal. Moje duše se zaradovala – táta na mě nezapomněl! Dala jsem mu čaj s cukrem a donekonečna mu vyprávěla o svých úspěších ve škole, snažila jsem se mu ukázat, jaká je ze mě chytrá holka.
Táta mě nepozorně poslouchal, ale neodcházel, jen dopil čaj. Rozbalil mi novou bundu, ze které jsem byla přímo nadšená, položil na stůl peníze a řekl: “Tohle dej mamince. A příští měsíc ti přinesu další.” “Přijdeš na moje narozeniny?” zeptala jsem se nesměle. Táta se na mě starostlivě podíval, jako by zapomněl, že mám narozeniny až za měsíc. Pak řekl:
“Samozřejmě! “Co by sis přála?” “Panenku!” řekla jsem a trochu jsem se zastyděla – na panenky už jsem byla dost stará, ale ta slova ze mě prostě vypadla. Proč jsem chtěla dostat z tátových rukou právě tento symbol dětství? Obvykle mi k narozeninám kupoval knížky. “Dobře,” přikývl, “panenku si můžeš vzít. Když se maminka vrátila, hrdě jsem jí vyprávěla o otcově návštěvě. A že přijde na moje narozeniny a dá mi panenku.
Netřeba dodávat, že jsem v den svých narozenin běžela domů, jak nejrychleji to šlo, a bála se, aby na mě táta nepočkal. Doufala jsem, že bude stát u vchodu, ale nestál. Den předtím máma upekla dort a ráno mi dala nový vzorovaný svetr, který byl zrovna v módě a já o něm už dlouho snila. Dortu jsem se ani nedotkla – čekala jsem na tátu. Ale ten nikdy nepřišel. Večer, když se máma vrátila z práce, jsme ho společně snědly. Ale já jsem vůbec neměla sváteční náladu a na konci jsem se rozplakala. Máma to samozřejmě pochopila, ale o tátovi nic neřekla.
Druhý den mi máma podala krabici: “Tady,” řekla, “na poště se to asi zdrželo, měli to přinést už včera. Tohle je od tvého táty. Otevřela jsem krabici – byla tam úplně nová panenka v krásném růžovém obalu. Vykřikla jsem radostí a zeptala se: “Proč nepřišel sám?” “Asi ho poslali na služební cestu,” odpověděla maminka a odvrátila pohled. Tato panenka se stala mou nejoblíbenější.
Dokonce jsem ho nosil s sebou do školy, aniž bych se bál posměchu spolužáků. Ale táta se nikdy nevrátil. A babička mi nikdy neposlala obvyklý převod peněz jako dárek. Postupně jsem si zvykla, že v mém životě kromě mámy nikdo jiný není. Ale každý den se mi po otci stýskalo a všechno, co jsem dělala, jsem dělala v naději, že se jednoho dne vrátí, uvidí, co se ze mě stalo, a bude na mě pyšný. Po jedenácté třídě jsem nastoupil na lékařskou fakultu. Tak moc jsem se o tu novinu chtěl podělit s tátou, že jsem se rozhodl najít ho za každou cenu.
Matně jsem si vzpomínal na adresu jak otcova bytu, kde jsem žil osm let, tak bytu prarodičů, který jsem navštěvoval jen o prázdninách. Aniž bych to řekl matce, vydal jsem se ho hledat. V otcově bytě mi otevřela žena a řekla mi, že tu žádní takoví lidé nejsou a že tu bydlí už sedm let. Chtěl jsem se jí zeptat na předchozí nájemníky, ale zavřela dveře. V bytě mých prarodičů mi nikdo neotevřel.
Už jsem se chystal odejít, když se otevřely vedlejší dveře a suchá stará paní s velkými brýlemi se zeptala: “Koho hledáte?” “Přišel jsem za Vakulenkem. Jsem jejich vnučka. Stařenka si mě pozorně prohlédla a řekla: “No, jestli jste vnučka, tak byste měla vědět, že jsou v hrobě už mnoho let.
Zčervenala jsem: “To jsem nevěděla… Moji rodiče se rozvedli a já…” “Ano, ano, ano. Rozvedli… takže ty jsi Mašenka? – Ano. – Chtěla jsi vidět prarodiče? – Chtěla. A taky s tátou,” vydechla jsem. Stařenka se na mě podívala tak, že jsem všechno hned pochopila. Dítě a bylo pryč. Kvůli dluhům. Během jediného dne. A to všechno kvůli otci…
Pravda mě zasáhla takovou silou, že jsem se nemohla nadechnout. “Nedělej si takové starosti,” řekla stařena. “Jsi mladá, máš celý život před sebou. Je tvá matka naživu? “Ano, je.” Přikývla jsem. Dám ti adresu jejich hrobů, mám ji někde zapsanou. Běž si s nimi promluvit, uleví se ti. Dlouho se přehrabovala v různých zásuvkách, až našla zápisník, který potřebovala. Nadiktovala mi čísla hrobů a řekla mi, kde je hřbitov.
Poděkovala jsem jí a okamžitě odešla, dokud jsem si to nerozmyslela a strach mě zcela nepřekryl. Všechny hroby byly zarostlé plevelem, neudržované. Stěží jsem je mohl očistit, abych si přečetl nápisy. Všechny byly v řadě za sebou, za stejným plotem. Při pohledu na datum úmrtí jsem si uvědomila, že to bylo dva dny po mém posledním setkání s otcem.
Teprve cestou domů, třesoucí se ve staré tramvaji, mě napadlo, že není možné, aby mi táta poslal tuhle panenku k narozeninám. Od té doby jsem si té panenky vážila a rozlišovala jsem ji od všech ostatních dárků, které mi matka dala předtím i potom. Ale tahle panenka byla také od maminky, napadlo mě najednou. Do tváří se mi nahrnula červeň a v krku mi uvízl knedlík.
Styděla jsem se. Z mého otce se vyklubal obyčejný bandita, který zabil své rodiče. Ještě že jsme v té době nežili spolu, jinak bychom tam s matkou ležely vedle sebe. Matce jsem o své cestě neřekl. Lhal jsem a tvrdil, že jsem byl venku s kamarády. A pak jsem ji objal, řekl jí, že ji mám moc rád, a dodal: “Děkuju ti za všechno.
Maminka byla překvapená a podívala se na mě svýma očima, které časem trochu vybledly, ale stále měly jasnou chrpovou barvu. “Vždycky jsem věděla, že jsi mi tu panenku dala. Proto jsem ji měla tak ráda. Po matčiných očích se kutálely velké slzy. Za svou lež jsem se nestyděla. Styděla jsem se za všechny ty roky, kdy jsem věřila, že na ní není nic dobrého kromě její rychle mizející krásy.
