Táňa nechápala, proč její matka chodí domů pozdě a o víkendech pracuje. “Chceš, aby tvoje máma byla šťastná?” zeptala se jí matka jednoho dne. “Moc!” “Tak mě musíš podporovat. Potkala jsem muže. Nic o tobě neví. Nějakou dobu budeš muset zůstat v útulku. Ale pak, až mu všechno řeknu, se vrátíš domů.
Takhle Táňa skončila v sirotčinci. Tam si jejího výtvarného talentu všiml učitel výtvarné výchovy. Začal s dívkou dodatečně pracovat a po šesti měsících, když se mu podařilo přimět její matku, aby se dítěte vzdala (což bylo snadné, protože matka svou dceru nepotřebovala), ji adoptoval.
Tak se Tanečka seznámila se svým otcem Sergiem a babičkou Amálií. Uplynulo patnáct let. Taťána se stala populární výtvarnicí. Její otec Serhij jí pomohl otevřít výstavu. Přišlo mnoho návštěvníků. Všichni mladou umělkyni chválili.
“Ahoj, dcero!” zavolala na Taťánu její matka. “Dobrý den,” odpověděla dcera klidně. “Proč jsi přišla?” “Já jsem tvoje matka! Nepotřebuji povolení, abych k tobě přišla. – Už patnáct let nemám matku! Ale mám otce a babičku! – Jsou to cizí lidé! – Ty jsi pro mě cizí člověk! A já je mám moc ráda! Opustil jsi mě
, vyhodil jsi mě
ze svého života jako kotě! A teď ses rozhodl, že mi budeš připomínat sám sebe? Když jsem vyrostla a stala se slavnou! Tehdy jsi hledal štěstí, našel jsi ho? Matka mlčela.” Každopádně jsem osudu velmi vděčná, že jsem našla svého otce a babičku. A ty jdi! Vrať se ke svému štěstí.”
– Táňo, kdo byla ta žena, která s tebou mluvila?” zeptal se Serhij a podíval se na dceřinu přímluvkyni, která vyletěla z pokoje jako špunt od šampaňského. – Požádala mě, abych namaloval její portrét. – Souhlasila jsi? – Ne. Víš, že maluji jen portréty lidí, které mám rád…
