Nástupiště bylo plné lidí. Vlak odjížděl do Čity. Někteří lidé mu šli naproti, jiní ho vyprovázeli. A další odjížděli. A nikdo se nestaral o malé zmatené dítě, které tam stálo a plakalo. Rozhlížela se na všechny strany, v očích měla slzy a čas od času se ozvala: “Mami!” Nakonec se na ni jeden z mužů podíval. Zastavil se, přistoupil k ní a začal se rozhlížet po příbuzných. -“Dítě, kde máš maminku?” zeptal se jemným hlasem. – “Nevím,” odpověděla žalostně. – “Máš nějaké jméno?” ptal se dál. – “Lizona,” odpověděla. – “Kam odešla tvoje maminka?” zeptal se muž. – “Nemám tušení,” zavrtěla Líza hlavou, “slíbila, že se brzy vrátí. – “Aha,” řekl muž zamyšleně, “a čí je tohle?
Všiml si, že v kapse dívčina saka je kus papíru. Byl to vzkaz od matky dítěte. “Dobří lidé, kteří našli mou dceru. Jmenuje se Jelizaveta Alexandrovna Aglitská, narodila se 25. října 2003. Jmenuji se Taťjana Vasiljevna Aglitská; a píši zřeknutí se své dcery. Prosím, předejte ji do dětského domova nebo si ji vezměte pro sebe. nemůže zůstat u mě. Taková je situace.” Muž se zamyšleně poškrábal na čele. Pak vzal dítě za ruku a vydal se na policejní stanici. Od té doby uplynulo šestnáct let. Liza se stala dospělou. Už ukončila školu a odešla studovat do sousedního města na technickou školu. Nyní studuje na dobré povolání.
Brzy se stane kuchařkou a již nyní pracuje na částečný úvazek ve stravovacích zařízeních. Během těchto let žila v dětském domově a nikdo ji neadoptoval. Lisa ze všeho nejvíc toužila najít svou matku. Nezlobila se na ni. Ze všech sil se snažila ospravedlnit své rozhodnutí nechat dceru na nádraží. Při studiu na technické škole se Líza spřátelila s velmi výjimečnou osobností, Evou. – “Podívej, slyšela jsi, že v televizi běží pořad Čekej na mě. Určitě nám pomohou najít tvou matku,” poradila jí Eva. – “Bojím se tam jít…” Lisu trápily pochybnosti. – “No, co je na tom špatného, vždyť nemáš co ztratit. Buď ji najdeš, nebo ne,” Eva zatleskala a začala se s dívkou přetahovat.
Dívky se připojily k internetu, vyplnily dotazník, nahrály potřebné fotografie a zadaly Lisiny údaje do aplikace. Zbývalo jim jen počkat na odpověď redakce. Uplynulo asi půl roku a dívky už na svůj nápad zapomněly. A pak jí někdo zavolal. – “Dobrý den,” uslyšela v telefonu něčí neznámý hlas. “Jistě, jste na správném místě,” nevěřila dívka vlastním uším. – “Rádi bychom vás pozvali do našeho televizního pořadu, kterého se možná zúčastní i váš příbuzný,” uslyšela v telefonu. – “Dobře, můžu přijít,” souhlasila Lisa radostí bez sebe. Žena jí řekla, kde a kdy se má Lisa do pořadu dostavit a kde může během natáčení zůstat.
– “Volali mi z televizního programu!” Lisa byla nadšená. Eva se radovala se svou kamarádkou. O několik měsíců později se Lisa a Eva vydaly do hlavního města. V sále bylo plno a Lisa se trochu bála. Cítila se trapně. Moderátorka tedy vyprávěla Lisin příběh a byla zavolána do studia. S Lisou se všechno dělo jako v pohádce, skákala nedočkavostí. “Rádi bychom pozvali Arkadije do našeho studia,” řekla radostně moderátorka televizního pořadu. Do studia vstoupilo asi desetileté dítě. “Řekni nám, prosím, jak se jmenuješ a proč ses rozhodl přijít za Lízou,” požádala moderátorka dítě.
– “Jsem její bratr,” řekl zmateně chlapec. “Jednou jsem viděl její příběh na sociálních sítích a vzpomněl jsem si, že mi maminka říkala, že mám sestru, ale maminka ji nechala v sirotčinci. – “A jak se jmenuje tvoje matka?” ptal se dál hostitel. – “Taťána Aglitská,” odpovědělo dítě a smutně se rozplakalo. – “Nepřišla jsi sem sama, že ne?” zeptal se moderátor. – “S babičkou, maminka mi před rokem zemřela,” řekl Arkaša se smutkem v hlase. Do místnosti vstoupila babička a začala Lízu a Arkadije objímat. – “Už se nikdy nerozdělíme,” opakovala babička. A Líza byla šťastná, že konečně našla své příbuzné.
