Když jsem chodil do sedmé třídy, rozhodli jsme se s rodinou přestěhovat do jiného města – táta tam byl povýšen. Já, dítě nijak zvlášť rozmazlené životem, jsem se ocitl v metropoli, kde kapesné mých spolužáků bylo větší než měsíční výdaje naší rodiny. Když už mluvíme o spolužácích. Se studiem jsem nikdy neměl žádné problémy.
Pokud jsem se ve třídě cítil bezpečně, pak se zvoněním začalo peklo… Spolužáci mi házeli všechny věci po chodbě, plivali mi na jídlo a spolužáci mě bili na místech, kde jsem modřiny neviděl. Mámě a tátovi jsem to zamlčel, doma jsem jim o tom nikdy neřekl, už tak to měli těžké s novým nabitým pracovním rozvrhem.
Teď jsem vdaná za toho nejlepšího muže na světě, mám vlastní cukrárnu a roste mi krásný syn. Celkově jsem vše zvládla sama a nyní mohu směle říci, že jsem si vybudovala svůj vlastní lepší život.
Nedávno za mnou přišla hlavní tyranka naší třídy Nasťa, aby se ucházela o práci. Její rodiče byli příliš bohatí na to, aby mohli vychovávat svého rozmazleného potomka.
“Anastázie,” pocítila jsem najednou dětskou nelibost, “jak se daří tvým rodičům? Jsou všichni na svých místech?” – Táta zkrachoval, máma před dvěma lety zemřela… znáš mě?” – Máš vzácné příjmení. Těžko se na to zapomíná… – Nechtěl jsem říkat přímo, kdo jsem, – aha, práce. Chceš jít ke mně pracovat jako prodavačka. Bohužel na tuto pozici zvažujeme i jiné kandidáty.
Vaši žádost si ponechám a zavoláme vám, jakmile vás budeme potřebovat. Když odešla, okamžitě jsem se rozplakala. Neměli jsme vhodnou kandidátku, ale kdybychom si ji nechali, neuklidnila bych se – dorazila bych ji. Vyčítala bych jí všechny nedostatky, plivla bych jí do tváře, jako to dělala ve škole, ale osud byl tvrdší. Osud ji potrestal.
