V pátém roce manželství jsme s Maximem začali plánovat dítě. Max si opravdu přál syna. Dojal mě jeho výraz, když mi vyprávěl, jak sní o tom, že bude syna vodit do školky, učit ho lidské moudrosti, hrát s ním fotbal, vyrábět ptačí budky a učit ho rybařit.
V očích se mu objevil charakteristický záblesk a jeho hlas se stal zasněným. Všechno bylo nádherné. A přišlo dlouho očekávané těhotenství. První měsíce byly těžké, měla jsem toxémii, celkovou slabost v těle. Manžel se o mě staral, líbal mi bříško, povídal si s ním.
Opravdu jsem doufala, že to bude kluk. Slíbil mi, že když se mi narodí syn, koupí mi auto. Pak přišel čas na Y3D. Na vyšetření mi řekli, že je to kluk. S radostí jsem to běžela říct manželovi.
Byl šťastný, obvolal všechny své přátele a příbuzné a s dětským nadšením mi sdělil, že se brzy stane otcem chlapce. Vybrali jsme jméno a rozhodli se, že našeho syna pojmenujeme Jaroslav. A pak přišel porod. Narodila se krásná holčička. Měla jsem dokonce strach. Co na to řekne můj manžel? Co když usoudí, že jsem mu schválně lhala?
Ležela jsem na oddělení, tiskla si k hrudi malý balíček a bála se manželovy reakce. Když vešel do pokoje, ztuhl. Bála jsem se mu holčičku ukázat, ale jakmile se podíval na naše dítě, zapomněl na svou touhu mít syna, přitiskl ji k sobě a nepustil ji, jen několik hodin pozoroval, jak dítě spí.
Dali jsme jí jméno Jaroslava. Manžel mi koupil auto. V dítěti neslyší ani duši. Jaroslava svého otce také zbožňuje, je to aktivní a veselé dítě, které je stejně rozpustilé jako kluci.
