Dnes jsou to dva roky, co jsem si sbalila své a synovy věci do kufru.Do auta jsem dala dětskou sedačku. Vzala jsem si s sebou malinký obleček pro miminko ve velikosti 56.
A šla jsem si do pečovatelské služby vyzvednout konečný souhlas s adopcí. O několik hodin později jsem už kráčela k pokoji, kde ležel můj syn. Konečně jsme měli být spolu.
Celý týden jsem za ním každý den jezdila skoro 60 km jedním směrem, jen abych ho mohla alespoň na chvíli držet za ruku. Byl opravdu maličký. Jako panenka.Položila jsem si ho na břicho a představovala si, že je uvnitř a právě přichází na svět.
Myslím, že to cítil i on, protože se uklidnil, ztišil a klidně dýchal. Den, kdy přijde adoptované dítě domů, se nazývá Čapí den. Je to den, kdy jsou všichni šťastní. Rodiče dostanou smysl života a dítě dostane rodiče a šanci na normální existenci.
Předtím jsem adoptoval dceru.Trvalo mi několik měsíců, než jsem se s ní sblížila a cítila se jako její máma. V případě mého syna to šlo mnohem rychleji.
V mém srdci i doma pro něj vždy bylo místo. Stále mi nejde do hlavy, jak ho mohla jeho matka opustit! Vždyť se na něj ani nepodívala. Kdyby ho alespoň jednou vzala do náruče, určitě by si to rozmyslela, protože je nemožné ho nemilovat.
Ale ona se tak rozhodla a on se stal mým – byl to náš osud a já mu říkám zázrak. Je statečný, chytrý a sebevědomý. Roste šťastně! Můj anděl. Být tvou mámou je velké štěstí.
