“Je to vůbec moje?” Dívka si počkala, až budu z armády venku, a otěhotněla. Své vyprávění chci začít tím, že nyní se moje služba v ozbrojených silách chýlí ke konci.
Jen nějakou osudovou náhodou nesloužím poblíž domova, jak mi bylo na začátku slíbeno, ale na druhém konci republiky. Začali jsme spolu chodit už na škole. Byl jsem o rok starší než ona. Jmenovala se Anna a byla velmi krásná a urostlá.Tehdy jsem se do ní bezhlavě zamiloval.
Náš vztah byl velmi úspěšný, bohužel moji rodiče Annu neschvalovali. Já jsem však byl rozhodný a nedbal jsem na jejich názor. S Annou jsem chodil dva roky, pak jsem byl odveden do armády, protože jsem musel, jako všichni muži, plnit svou povinnost. V budoucnu jsem snil o kariéře u policie, radil mi v tom můj bratr, který pro mě byl skutečnou autoritou. Než jsem odešel k odvodu, uspořádali rodiče skromný večírek na rozloučenou, na který jsem pozval své kolegy a svou milou.
Večírek proběhl v klidu, takže v šest hodin ráno jsem už stál s rodiči a Annou před vojenskou kanceláří. Dlouhé loučení znamená slzy navíc, takže po obdržení několika pokynů od otce jsem šel nahoru na vstupní lékařskou prohlídku.V tu chvíli mě Anna objala a řekla mi, že na mě počká. Slova, která pronesla, zněla tak přesvědčivě, že jsem jí uvěřil, navzdory všem politováníhodným statistikám takových slibů.
Od prvního dne byla moje služba propadákem. Ještě jsem nedorazil na místo odbavení, když jsem se ocitl v nemocnici. Zůstal jsem tam něco přes měsíc, a když se můj zdravotní stav zlepšil, byl jsem opět poslán ke komisi a odtud do školy. Tam jsem opět onemocněl na kolena a skončil na několik týdnů v nemocnici. To vše se stalo ještě před slibem. Měl jsem štěstí, že se mi tentokrát dostalo kvalifikované pomoci a podařilo se mi nemoci zbavit.
Pak jsem měl jedenáct dní příprav, přísahu a propuštění na jeden den a po celý ten den jsme se s Annou nerozloučili. Vypadala tehdy tak šťastně, že i když jsem měl v duši nějaké pochybnosti, zmizely. Po návratu k jednotce jsem byl převelen do služby na druhém konci země. Neuplynuly ani dva týdny, když mi moje milá oznámila, že čeká dítě, a já byl šťastný, protože konec mé služby se shodoval s jejím porodem.
Čas rychle utíkal, a když se blížil konec jedenáctého měsíce mé služby, moje milovaná mi oznámila, že byla umístěna do porodnice. Štěstí mi zamotalo hlavu natolik, že jsem ani nepomyslel na to, že v osmém měsíci začal porod. Anna porodila naprosto zdravého a krásného syna. Dítě se objevilo přesně na čas. V tu chvíli jsem začal něco tušit. Po propuštění mé milované z nemocnice jsem se jí při následném telefonátu zeptal: “Je vůbec můj?”
Anna odpověděla, že samozřejmě, že je můj, a pak se na mě urazila, že se ptám na takové věci. Rozhodl jsem se nezabývat se pravdou, ale prostě jsem jí řekl, že může jít k čertu.Už jen představa, že by moje přítelkyně otěhotněla s jiným a já se jí snažil namluvit, že je to moje dítě, mě přiváděla k šílenství. Anna mě pak chtěla žalovat o výživné, ale řekl jsem jí, že to může udělat až po testu otcovství. Souhlasila bez jakýchkoli výmluv. Říkal jsem si, jestli je to dítě opravdu moje? Ale proč potom nesouhlasí data?
Nebo mě můj milý v době mé nepřítomnosti podvedl s někým jiným? Teď mám pochybnosti.Nejhorší je, že do konce služby zbývá ještě měsíc, a to je celých třicet dní trápení. A co myslíte vy, je to dítě moje, nebo je ta pravděpodobnost nulová?
