Se Sergejem jsme manželé už rok a půl. A tři roky jsme spolu žili. Bydlíme v pronajatém jednopokojovém bytě. Než jsme se vzali, Sergej se v pátek scházel s kamarády na ulici. On se tam s nimi odreagovával a já jsem byla doma s knížkou a odpočívala.
Šla jsem si s knihou lehnout, chvíli jsem si četla a pak jsem usnula. Spánku jsem měl dost na celý pracovní týden. Ale poté, co jsme náš vztah zaregistrovali na matrice, mé klidné páteční večery skončily.
Teď k nám chodí všichni ti lidé. Asi bych našla klid v kuchyni (je tam pohovka), ale manželovi přátelé se pořád motají kolem.
Potřebují otvírák, láhev pěny z lednice nebo nůž. Takže nemůžu spát ani se soustředit na knihu. Proč jste se najednou rozhodla změnit místo z ulice na náš byt? Manžel říká, že už to nejsou kluci, že je škoda schovávat se před policií v parcích.
Proč nejdou k některému z jeho přátel? Jejich rodiče jim nedovolují mít návštěvy. Je to paradox: vyrostli pro ulici, ale jsou ještě příliš malí na to, aby se zodpovídali rodičům. Proč nejdou do baru? Protože je to drahé. V obchodě si za stejné peníze koupíte třikrát víc piva než v baru. Jo.
Šetří také na úkor mého odpočinku. Snažil jsem se je poslat do kuchyně a zůstat na pokoji. Nebyl v tom žádný rozdíl. Zase chodí sem a tam. Teď potřebují nabíječku nebo něco jiného. A smějí se až do noci. Nechápu, jak si na nás sousedi ještě nestěžovali. Ale je to v pořádku. Čistím manželovi zuby.
V sobotu má volno. Tak pozvu kamarádky. Vypijeme láhev červeného vína, pustíme si komedii a budeme se smát. Nebo si pustíme hlasitou hudbu a budeme tančit. Celkově mu uspořádám “poslední den Pompejí”. Ať zažije všechna má muka.
