Jmenuji se Halina a denně pracuji v domově sociální péče. Je to blízko mého domova. Většina lidí chce strávit Silvestra s rodinou, ale já, protože mi před rokem zemřel manžel, jsem nechtěla sedět sama doma a utápět se ve vzpomínkách. Proto jsem si vzala v práci směnu navíc; můj syn Peter má malé dítě, rok a půl starou Jas.
A právě na Silvestra ráno mi zavolal, abych pohlídal vnuka, protože on a jeho žena chtěli jít ven s přáteli – nemůžu, synu, mám směnu. Už je pozdě, jinak mě vyhodí a jak budu žít bez práce – vysvětloval jsem – Mami, jen tuhle jednu noc. Já se často neptám, – trval na svém Peter, ale já opravdu nemohla.
Volala i jeho žena Marta, ale co jsem mohl dělat. Takový je život, když se k něčemu zavážeš, musíš, není cesty ven. Práce si velmi vážím, v našem městě je těžké najít dobrého zaměstnavatele a tady si nemám na co stěžovat.
A tak jsem na Silvestra šel do práce dokonce o dvě hodiny dřív. Můj přítel chtěl jít domů dřív, a tak jsme se domluvili. Byla to náročná směna, dělo se toho hodně. Asi dvě hodiny před půlnocí jsem seděla vyčerpaná, zavolala jsem synovi, aby mi vyslovil brzké přání. Nebral to. Pak mi přišla zpráva: “Mami, tvůj dárek už je za dveřmi. Právě jsem ho tam nechala.”
Myslela jsem, že je to nějaké překvapení, a tak jsem synovi znovu zavolala. Ale ukázalo se, že Jase nechali v kočárku před mými dveřmi v domnění, že jsem doma. Šli to oslavit a nechali dítě samotné na schodišti! Syn na mě křičel, když zjistil, že nejsem doma. Dítě odnesla sousedka, plakalo a bylo vyděšené. Podle všeho měl dokonce horečku, zda z chladu, nebo ze stresu, nevíme.
Nic vážného, ale strach byl velký a víte, co je na tom nejhorší? Petr a snacha mi to všechno vyčítali! Jak by mohli? Vždyť jsem řekl, že to neudělám. A oni mě chtěli takhle oklamat. Nechápu, jak to mohli udělat. A nejvíc je mi líto malé Jas, která za nic nemůže.
Celý život jsem se snažila být dobrou matkou, a teď? Teď mám pocit, že jsem selhala. Je to moje chyba? Už se neznám.Měla jsem všeho nechat a jet za vnoučetem?Ale koneckonců musím myslet i na sebe a svou práci, a tak si říkám, že jsem to možná měla udělat jinak.
Ale co bylo, to bylo. Jediné, v co teď mohu doufat, je, že to můj syn jednoho dne pochopí. Možná jednou… Ale teď jsem tu jen já a tyhle čtyři stěny, vzpomínky a starosti. Můj syn řekl, že se mnou nechce být v kontaktu, a co za to můžu já?
