S manželem žijeme v malé vesnici. Máme rádi hosty. Máme velkou terasu, kde hosté často usínají. Když jsme byli mladí, spali jsme dokonce v kuchyni na matraci, která ustoupila ložnici pro hosty, ale v tomto věku už duše chce pohodlí. Přece jen šedesátka je vážný věk. Máme dva dospělé syny a dceru. Naše děti už mají vlastní rodiny.
Mladší syn bydlí v sousedním domě a často nám pomáhá s domácností. Starší syn však žije v hlavním městě – bohužel nás navštěvuje jen zřídka. Za tolik let přijel starší syn možná pětkrát nebo šestkrát. Říká, že je příliš daleko. Myslím, že k nám nejezdí kvůli své ženě – ta se na venkově nudí a pohrdá životem na vesnici, nemá pro nás pochopení. Upřímně řečeno, nevím, čím jsme si její nelibost vysloužili.
Minulý měsíc jsme se rozhodli, že je navštívíme. Synovi jsme samozřejmě zavolali a předem ho varovali, abychom se vyhnuli nepříjemným situacím. Syn nás přivítal s radostí. Dokonce se mi zdálo, že jeho žena nějak změnila přístup, protože měla dobrou náladu. Když jsem řekl, že je čas jít spát, syn řekl:
– Řekl: „Objednám si taxi. Zamluvili jsme pro vás hotelový pokoj.
Byl jsem velmi překvapen.
Takhle přijímáte hosty? Bylo zřejmé, že to všechno zorganizovala snacha. Proč se váš syn rozhodl ji poslechnout? S manželem jsme si promluvili a rozhodli se vrátit. Pokud nás syn nepotřebuje, není co vnucovat. Když se můj mladší syn dozvěděl, co jeho bratr udělal, řekl, že už s ním nechce mluvit.
Teď už asi nemám chuť je k nám zvát na návštěvu. Nebudu milá násilím, proč se vnucovat? Je možné se takhle chovat k rodičům? Cítili byste se jinak, kdyby vás takto hostila vaše dcera nebo syn?
