Nějak se stalo, že jsme se s manželem nakonec rozhodli navštívit dceru v jejím novém bytě. Naše Gosia a její přítel si tam na okraji města něco zařídili. My s manželem jsme na tom, víte, o něco lépe, firma se drží, takže máme i my vyřešený život. Ale chtěli jsme se podívat, jak tam žijí, co se jim podařilo pronajmout.
Čas letí a my s Andrejem, jako obvykle na poslední chvíli, balíme dárek – kávovar, protože dcera má ráda kávu, a květiny pro klima. A vyrážíme a já už si v hlavě píšu scénář, jak bude příjemné posedět, dát si kafe, popovídat si o tom a o tom.
Přijedeme a tam… no, nebudu chodit kolem horké kaše, ale není to tak, jak jsem čekala. Blok jako blok, ale vidím, že léta své slávy má už za sebou. Vchod je takový nějaký, omítka je poškrábaná, výtah tu není, takže do pátého patra musím pěšky. Už jsem měl špatnou náladu, ale zachoval jsem chladnou hlavu. Koneckonců je to dcera, její život, její rozhodnutí.
Vcházíme dovnitř a tam je to… malé, ale čisté. Snažila se, snažila se. Ale nábytek, jak vidím, z různých dob a ne od jednoho páru. Na stěnách plakáty místo obrazů. Sedli jsme si na díru v pohovce. Snažili se s bytem něco udělat, ale bylo vidět, že nemají ani korunu. A když jsem se na ně dívala, sevřelo se mi srdce.
Seděli jsme, povídali si. Snaží se být veselí, mluví o svých plánech, o svých snech. A já tam sedím a přemýšlím o sobě, jak jsem sem přišel s úmyslem příjemného setkání, a uvnitř cítím, že bych na ně nejradši zakřičel, aby se vzchopili, aby s tím životem něco udělali. Ale držím to v sobě, protože jak mám říct, že se mi to nelíbí? Že je mi jich líto?
Ten kluk je mladý, vzal by si lepší práci, a jaké podmínky je schopen zajistit mé dceři? Ta mimochodem není o nic lepší, kdyby se snažila, také by si našla lepší práci a lepší plat. Už to nejsou děti, je jim 23 let.
Na konci návštěvy, když už jsme se chystali odejít, jsem to nevydržela. Vytáhl jsem z tašky předem připravenou obálku, ale nebyl jsem si jistý, jestli ji dám. Uvnitř byl malý peníz pro ně, měl být pro nějakou radost, ale oni by ho nejspíš utratili za nákup potřebných věcí do bytu. Nic jsem neřekl, nenápadně jsem ho položil na skříň. Jednou ji najdou, bude se jim hodit.
Domů jsem přišla s takovou směsicí pocitů. Chtěla bych být na svou dceru pyšná, ale nemůžu. Jiné dívky vystudovaly univerzitu, další si berou půjčky, aby si mohly koupit vlastní pěkný byt, a ona se smiřuje s tím, že bude žít v takových podmínkách. Bolí mě srdce, protože bych jí nejraději dala celý svět na podnose. Ale vím, že musí jít svou vlastní cestou, nemůžeme financovat všechno.
