– Zlato, nemůžeš jít se mnou na chalupu? Motá se mi hlava, spadnu a nebude tam nikdo, kdo by mi pomohl… – Miláčku, pojď mi pomoct s úklidem… A tak dále, skoro každý víkend. Tchyně volala Haně a slabým, bohatýrským hlasem ji prosila o pomoc. Hanna byla velmi hodná dívka a pomoc nemohla odmítnout. A teď jí zazvonil telefon.
“Drahoušku, nezapomeň zajít do lékárny a vyzvednout nějaké léky,” zašeptala tchyně slabým hlasem. “Já to udělám, mami,” odpověděla Anna. Jenže pak se tchyně spletla. V domnění, že stiskla tlačítko odpojení, se se smíchem a veselým hlasem obrátila na svou kamarádku:
– Tak co? Jsem snad talentovaná herečka? Umím dobře hrát na city téhle slepice bez mozku?” – “První uchazečka o Oscara za nejlepší herečku!”
– opáčila její kamarádka se smíchem. Anna byla ohromená. Z její tchyně, tak jemné, tak milující, se vyklubal pořádný parchant. Vypnula telefon. S obtížemi došla domů, padla na pohovku a dlouho plakala.
Cítila se špatně, ne za to, že ji využila, ale za to, že byla prosťáček a neviděla pokrytce za maskou dobrosrdečnosti. Ještě téhož večera všechno řekla manželovi. Ten to kupodivu přijal klidně. “To je máma,” řekl. Anna nechápala – věděl snad o matčiných hrách?
Byla však příliš rozrušená bezohledným chováním své tchyně, než aby si to s manželem vyříkala. Nechala to na později. Když jí tchyně znovu zavolala, Anna jí řekla: “Běž si pro toho Oscara, milá tchyně. A zároveň si kup pár volňásků. Tchyně zuřila, že si někdo dovolil strhnout jí masku. Samozřejmě z toho byl skandál. Matka samozřejmě dala synovi ultimátum:
“Buď já, nebo ona!” Syn si samozřejmě vybral matku… Hanna byla z rozvodu šťastná. Ona sama by se při své mírné povaze nikdy neodvážila podat žádost o rozvod. Nedokáže však pochopit, proč dovolila, aby s ní ten “milý páreček” takhle zacházel.
