Synu, vezmi mě domů, vezmi mě domů, synu. Schovám se někde v koutě, přes ústa si dám kapesník, abych nekašlal, a zůstanu pár dní doma. 09.07.2023 Otče, vezmi mě domů na Velikonoce, vezmi mě domů, synu.
Schovám se někde v koutě, na ústa si dám kapesník, abych přestal kašlat, a pár dní strávím ve svém domově, kde se stěny hojí. “Nemůžu to tady vydržet.” “Jsi jako dítě, otče. Máš teplo, čisto, něco k jídlu, ještě něco přinesu z domova, koupím nějaké léky.”
– “Nemám hlad, Vašku, už rok jsem nebyl doma,” snaží se starý Petro podívat synovi do očí, – v paláci jsem zůstal sám, všechny odvezli domů.” – “No, no, no, do svátků zbývají ještě čtyři dny. Já to beru. Vasyl se otočil k oknu a šťastný Petro se začal procházet po paláci a říkal synovi, že je mu mnohem lépe. Když zůstal sám, podíval se z okna. Jaro… smuteční vrby, které někdo zasadil na nemocničním dvoře, rozkvetly a zazelenaly se.
Všude je takový klid.” – Ne každého si však rodina na svátky odveze, jsou tu i vážně nemocní a ti, kteří nikoho nemají. Petra opět začala obklopovat samota a v hrudi pocítil tíseň: “Jak to vydržím další čtyři dny? “Až se vrátím domů, půjdu rovnou na hřbitov za Marií. Srdce mi puká při pomyšlení, že jsi pryč. Lehké obláčky plují a plují po modré obloze, pak se kupí, pak blednou a najednou se ztrácejí v nekonečnu. Bílé peřiny na nemocničních postelích, vůně léků a ticho, které bezděčně deprimuje a vykrvuje duši, jež se těší na rodný dvorek, kde se objevila prvosenka.
– “Bože, Bože, přiveď mě domů, borovice u brány šumí a Mariin hrob šedne od smutku po mně, přiveď mě domů na den dva a pak si se mnou dělej, co chceš,” šeptá Petro a dusí se kašlem. – “Víro, přivedu tátu na svátky domů,” podíval se Vasyl své ženě do očí a pokusil se obejmout její ramena. Věra nervózně pohnula ramenem a vytrhla se z objetí.
“Víš, že tvůj otec má tuberkulózu a mohl by nakazit celou rodinu. Takže pro lidi, kteří ho pijí, není nebezpečný.” – Věříš likérkám? Já už nevěřím nikomu a ničemu. Ti doktoři už ničemu nerozumějí. Vyléčí nás likér? Víc pacientů znamená víc peněz. Chcete nás odsoudit k věčné nemoci a smrti? Věra se odmlčela a až do večera s Vasylem nemluvila a v noci dlouho plakala a říkala, že ji Vasyl nemiluje. Lpěl na svém příteli.
Odpusťte mi, že si stěžuji, a nenechávejte mě samotnou, nenechávejte mě. Slyšela jsem, jak lékař říká synovi, že si mě smí vzít na pár dní domů, že už nejsem cizí. Slunce se začalo sklánět k západu a vysílalo své poslední paprsky k mladé krčmě. “Proč vás nevzali domů?” Starší žena, která přinesla jídlo, se na pacienta soucitně podívala. Ten neodpověděl, protože ho v krku sevřela křeč.
Když si o chvíli později přišla pro nádobí, viděla, že se jídla ani nedotkl. S těžkým povzdechem odnesla vše do kuchyně. Petro na okamžik pocítil v dlani přítomnost své mrtvé ženy Marie. Ten pocit byl tak silný, že málem omdlel. V hrudi mu zoufale bušilo, svět jako by se podivně chvěl a oči nemohl spustit z plačící vrby, která tak smutně shazovala své krásné rozkvetlé větve. Opřel si horkou tvář o studený polštář a ležel tam až do rána, aniž by zavřel oči.
Měsíc nakukoval velkým oknem, schovával se za mraky a pak se zpoza nich vynořoval a vrhal své chladné odlesky na jeho bledou, nemocí unavenou tvář a suché, lesklé oči, v nichž se odrážel nevyslovený stesk. Brzy ráno o Velikonocích se Vasyl, Vira a osmiletý Roman vydali do kostela.
Po bohoslužbě chtěl jít do nemocnice, ale Vířina rodina byla na návštěvě. Večer seděli u bohatého svátečního stolu, blahopřáli si ke svátkům a zpívali “Kristus vstal z mrtvých!”. Vasyl cítil v hrudi takový nevýslovný smutek, že to nevydržel a vyšel ven. V kostele
