Natašo, s tímto domem si můžeš dělat, co chceš. Můžeš ho prodat nebo v něm bydlet sama. Já se tím nechci zabývat,” řekl jí bratr do telefonu. Andrij má daču, ale my ne. Tak tam na léto pojedeme,” řekl jí manžel. “Grišo, ty neznáš Andrijovu ženu. Maminčin dům je starý. V tomhle stavu ho nechtějí.
A až tam s tebou všechno opravíme, Galina hned přiběhne a bude se dožadovat svého podílu,” povzdechla si Natálie. Od smrti jejich matky uplynulo šest měsíců. A tak Natálie a Hryhorij přijeli do vesnice. Při úklidu našla Natálie krabici. A v ní našla dopis od své matky.
“Natalia a Andrij. Až budu pryč, nehádejte se. Natalie, nechávám ti své náušnice a prsten a Andrijovi prsten tvého otce. Jsou tu bankovní účty na vaše jména. Každý z vás tam má 100 000 hřiven. Mám pro vás jednu prosbu – neprodávejte dům.
Dejte ho někomu, kdo ho potřebuje. Maria se o mě stará už půl roku. Její dům je velmi starý. Dejte jí ten dům. Je osamělá. Maria mi pomohla a já chci pomoci jí…” Andrij měl z matčina dopisu radost: “Vymyslela to dobře.
Sám jsem se nechtěl vzdát domu po rodičích. Podporuji tě a jsem připraven podepsat všechny papíry,” řekl bratr navzdory námitkám své ženy. Maria se odmítla přestěhovat: “Dožiju svůj život tady.” “Teto Mario, přestěhujeme tě do našeho města. Co tady můžeš dělat sama? A tak to také udělali.
Maria se přestěhovala k Natálii. Přepsala na ni a Hryhorije svůj dům. Mariina teta o rok později zemřela. Hryhorii a Natalia její starý dům zbourali a na jeho místě postavili nový, malý, ale útulný domek, kam jezdí trávit léto. Na přání matky předali mladé rodině dům po rodičích.
