Žila jsem s manželem Ivanem sedm let a naivně jsem si myslela, že jsme šťastná rodina. A pak se ukázalo, že mi Ivan zatajil hrozný čin. Nemám slov, abych popsala, jak podlý a bezvýznamný to byl. Před pěti lety jsme se rozhodli mít dítě a brzy jsem otěhotněla, těhotenství bylo dost náročné.
Bydleli jsme na vesnici a tehdy bylo velmi těžké sehnat peníze, takže jsem nechodila do prenatální poradny ani na vyšetření. Do nemocnice jsme šli, až když nastal čas porodu. Porod byl těžký, takže jsem při něm byla většinou mimo, usnula jsem nebo omdlela, nemůžu s jistotou říct, co se stalo. Když jsem se probudila, dali mi do náruče chlapečka.
Měla jsem obrovskou radost, protože jsem vždycky snila o tom, že se stanu matkou. Uplynulo několik let, naše finanční situace se zlepšila, přestěhovali jsme se do města a pak jsme si našli slušnou práci.
Žili jsme v klidu a pohodě a zdálo se, že naši rodinnou idylku nemůže nic narušit. Ale nedávno jsem uklízela manželovu skříň a tam, v nejzazším koutě, jsem našla důkaz, že jsme se dítěte vzdali. Bylo tam i potvrzení, že jsem porodila dvojčata. O tom všem jsem neměla ani tušení. Můj podpis na papíře byl zfalšovaný. Nevěděla jsem, co si mám myslet. Když se manžel vrátil domů, vážně jsme si promluvili.
“Jak jsi mohl dát naše vlastní dítě do sirotčince?” křičela jsem. “Lído, vždyť bychom dvě neuživili!” “Copak si neuvědomuješ, co jsi udělala? Něco bychom si vymysleli, proč jsi mi to neřekla? To, co udělal můj muž, je nad mé chápání. Nemám ani slov, abych vysvětlila, jak jsem rozhořčená.
Okamžitě poté, co jsem se to dozvěděla, jsem začala shánět druhé dítě, holčičku. Hledání trvalo čtyři měsíce a pak jsem ji našla v jednom ze sirotčinců. Naše ubohé dítě si toho muselo hodně prožít, ale teď už bude všechno jinak. S manželem stále žijeme odděleně, nemohu mu tento čin odpustit, nedokážu pochopit, co ho k tomu vedlo. Mám pocit, jako bych toho muže za ta léta vůbec neznala.
