Po 20 letech jsem se rozhodl poučit svého třídního učitele a všechny spolužáky, kteří se mi ve škole posmívali. Vyrostl jsem v chudé rodině. Můj otec opustil rodinu, když jsem byl ještě dítě. V důsledku toho mě matka musela vychovávat sama. Tvrdě pracovala, aby nám zajistila základní potřeby. Pracovala však ve škole, kam jsem chodil, a byla prodavačkou ryb. Po směně, po večerech, pracovala také v obchodech. Dovedete si představit, jak chudě jsme žili. Spolužáci si ze mě dělali legraci, všechno oblečení jsem měla staré, někdy malé.
O nějakých módních vychytávkách se mi ani nesnilo. Ale všichni moji vrstevníci je měli. Neváhal jsem maminku umýt a dokonce jsem jí někdy po vyučování pomáhal umývat podlahu ve škole. Stěhovala jsem lavice a utírala tabule.
Cítila jsem její bolest – viděla jsem její těžkou práci. Neměla jsem žádné kamarády: styděli se za mě a spolužáci se mi posmívali. Učitelka navíc patřila k těm, kteří se oháněli bohatými rodiči. A děti z chudých rodin zavrhovala. Já jsem od ní dostával nejvíc. Moje matka nemohla včas platit všechny fondy a příspěvky, a tak si to učitelka vybíjela na mně.
Jednou mi řekla něco, co mě opravdu urazilo. Pamatoval jsem si je celý život. Jednou si mě zavolala k tabuli a začala mě poučovat. Řekla, že někdo jako já nikdy v životě ničeho nedosáhne. Že jsem syn rybářky.
Že moje životní cesta byla předurčena. Její slova mi utkvěla v paměti. I když jsem byl v té době ještě dítě. Každý rok se všichni moji spolužáci sjížděli do města na sraz. Jenže já tam jet nechtěl. Nechtěla jsem vzpomínat na svá školní léta. A neměla jsem na to ani čas. Ale po dvaceti letech se situace změnila.
Rozhodl jsem se, že se zúčastním banketu, kterého se samozřejmě zúčastnil i můj třídní učitel. Moji spolužáci jako obvykle uspořádali setkání v drahé restauraci a třídní učitel se během akce ptal, kdo čeho dosáhl, čím se stal.
Jeden z nich pracoval v taxislužbě, jiný se stal právníkem, další účetním. Teď jsem byl na řadě já. Všichni se začali šibalsky usmívat. Řekl jsem jen, že pracuji ve stavebnictví. Zase se na mě začali dívat a mysleli si, že jsem jen štukatér nebo údržbář. Neodmítl jsem a nic jsem nevysvětloval.
Teprve na konci banketu jsem si vyžádal mikrofon a oznámil, že chci celou akci zaplatit – gesto široké vůle. Ze všech stran se hrnuly komentáře, že to bylo velmi drahé, horké dny jako ty, které měli všichni rádi. Jenže netušili, co bude následovat po mém návrhu. Řekl jsem, že tato restaurace je moje. A proto si ji mohu dovolit. Takže všechny peníze, které od nich vyberu, jim vrátím.
Ten okamžik, kdy tam stáli s protaženými tvářemi, stál za to, abych žil a pracoval. Navždy si budu pamatovat jejich otevřená ústa. A po prázdninách jsem učitelce nabídl, že ji odvezu domů svým luxusním autem.
Tímto způsobem jsem se dokázal pomstít těm, kteří si mě ve školních letech dobírali. Dokázal jsem jim, že nezáleží na tom, z jaké rodiny pocházíte. Hlavní je touha něčeho dosáhnout a růst. A matku jsem usadil na pobřeží, v útulném a krásném domě. Dopřála si zasloužený odpočinek.
