Je mi 44 let a jsem úplně sama. Nedávno jsem si uvědomil, že rodina je v životě člověka nejdůležitější.

Je mi 44 let. Žiji sám, nemám děti a nikdy jsem nebyl ženatý. Žiji sama, nemám děti a nikdy jsem nebyla vdaná. Nějak mi to nevyšlo. A moji rodiče žijí v jiném městě. Volám jim jednou týdně a navštěvuji je jednou nebo dvakrát ročně. Nemám žádné sourozence. Ani žádné přátele nebo přítelkyně. Pracuji a pak hned jedu domů. Takhle žiju už mnoho let. A byl jsem s tímto životem docela spokojený.

Nikoho jsem nemilovala, ani děti jsem nikdy neměla ráda. Žila jsem takhle: domácí práce. Jednou jsem se rozhodla umýt ledničku a rozmrazit ji. V mrazáku jsem měla spoustu starých polotovarů: knedlíky, řízky, palačinky. Kupovala jsem je, nejedla jsem je. Rozhodla jsem se to všechno vyhodit. Dala jsem to do krabice. Šel jsem to vyhodit. Cestou jsem potkala chlapce. Bydlel o dvě patra výš, ale nevěděla jsem, ve kterém bytě. Tomu chlapci bylo sedm nebo osm let.

Několikrát jsem ho viděl, chodil s matkou. Pozdravili jsme se a já šel k popelnici. Ten chlapec se mě zeptal: “Můžu si to vzít?” Díval se na mou krabici. Řekl jsem mu, že to nejsou moc čerstvé polotovary, a on se na mě a na mou krabici tak žalostně podíval a znovu se nesměle zeptal: “Můžu si to přesto vzít?” “Ne,” odpověděl jsem. Povolil jsem mu to. Chlapec všechno opatrně odnesl a já jen stál a díval se. Pak jsem se ho zeptala na jeho maminku. Chlapec řekl, že jeho maminka je velmi nemocná.

A jeho malá sestra také. Maminka ani nevstává z postele. Chlapec mi poděkoval a odešel, pečlivě svíraje jídlo, které jsem právě vyhodil. Já jsem také odešel domů. Začal jsem si připravovat večeři. Hlavou se mi však honily myšlenky: na toho malého chlapce jsem nemohla zapomenout. Nikdy jsem nebyl příliš laskavý a nikdy jsem nikomu nepomohl. A pak jsem si nemohl pomoct, otevřel jsem dveře ledničky a začal dávat jídlo do sáčku:salám, cibule, sýr, mléko, brambory, maso, sušenky.

Začal jsem stoupat po schodech a pak jsem si uvědomil, že ani nevím, kam jdu: neznám číslo bytu. Několik minut jsem tam nerozhodně stála. Pak jsem náhodně zazvonila na zvonek. Hned jsem měl štěstí: dveře mi otevřel ten kluk. Požádal jsem ho, aby mě pustil dovnitř.

Chlapec mě pustil dovnitř. Byt byl čistý, ale všechno bylo velmi chudé a staré. Na posteli ležela mladá žena a vedle ní na posteli ležela malá holčička. Uvědomil jsem si, že mladá žena i děvčátko jsou velmi nemocné. Nakrmil jsem je a zavolal záchranku. Přijel lékař záchranky, vyšetřil je a předepsal jim léky. Šel jsem do lékárny a všechno jsem koupil. Koupila jsem dětskou výživu a malého plyšového medvídka pro dítě. Přespala jsem u Oleny. Tak se ta mladá žena jmenovala. Pocházela z Podolska, ale když jí tragicky zemřel otec a matka se opila, babička ji odvezla do Moskvy.

Její babička byla velmi přísná a Olenu nikdy nerozmazlovala. Pak babička zemřela a Elena zůstala úplně sama. Její matka zemřela ještě dříve než babička: uhořela na vodku. Elena pracovala jako prodavačka a žila poklidným životem.

Pak potkala Sašu a zamilovala se do něj. Snila o tom, že se vezmou a budou velmi šťastní. Saša jí však udělal dítě a opustil ji. Tak se Elena ve svých devatenácti letech stala svobodnou matkou. Nechala Jegorku samotnou a myla vchody. Když Jegor dospěl, Lena se vrátila k práci v obchodě, kde dříve pracovala. Zpočátku bylo všechno v pořádku. Pak ji ale znásilnil majitel obchodu.

Po znásilnění Lena otěhotněla. Když to majitel obchodu zjistil, vyhodil Lenu na ulici. Po narození dcery se Olena ujala příležitostných prací. Sotva vycházela s penězi. Své děti však neopustila a nepila vodku. “Lena mi poděkovala a řekla, že až se uzdraví, uklidí mi byt a odpracuje si všechny peníze. Řekla jsem jí, že to nemusí dělat.

Tu noc jsem spal velmi špatně. Pořád jsem přemýšlel: Proč vlastně žiju? Proč takhle žiju? Na rodičích mi moc nezáleží, nikoho nemám rád, vydělávám peníze, ale nemám je za koho utratit. O pár dní později mi Jegorka ráno přinesla celý talíř horkých palačinek. Ty horké a chutné palačinky rozpustily led v mé duši. Vzal jsem si v práci volno a vyrazil do nákupního centra. Tam jsem nakoupil spoustu oblečení pro Jegorku a jeho malou sestřičku. Uvědomila jsem si, že dělat dobro je tak příjemné a je to dobrý pocit, když na vás druzí čekají a potřebují vás. Uplynuly dva týdny.

Během této doby jsme se s Elenou a jejími dětmi velmi spřátelily. Teď už jen utíkám z práce domů, protože na mě čekají lidé, kteří mě tolik potřebují. Moc mě potěšilo, když mě Jegor při naší procházce objal a řekl: “Jak jsi krásná a milá, teto Káťo! ‘ Uvědomila jsem si, že jsem předtím žila špatně. Ale teď má můj život smysl. Má váš život smysl? Pro co žijete?

Beaucoup de gens partagent leurs histoires avec nous pour savoir ce que les autres en pensent. Si vous avez une opinion ou une suggestion concernant cette histoire, veuillez l'écrire dans les commentaires Facebook.

Related Posts