„Mami, chtěla jsem ti říct, že ne…“ začala Alina, ale matka ji hned přerušila.
„Ani to nechci slyšet!“ matka udeřila dlaní do stolu. „Copak nechápeš, v jakých podmínkách teď žijí? Nemají tam ani otevíratelná okna!“
Tvůj byt pro ně bude skutečnou spásou, a ty…
Otec, který seděl vedle, zakašlal, ale raději se nepletl do toho. Zjevně se cítil trapně, když zůstal ve své obvyklé roli mlčenlivého pozorovatele.
„Na jak dlouho tam plánují zůstat?“ zeptala se Alina přísně a zkřížila ruce na prsou.
„Alino, ty jako bys byla z jiného světa!“ pokračovala matka, aniž si všimla sarkasmu v otázce své dcery. „Vity se brzy rozroste rodina, to je důležitější než tvoje nereálné zásady. Navíc ty sama ještě nemáš rodinu. Co budeš dělat sama v tom bytě?“
„A kdo říká, že chci být sama?“ vybuchla Alina nečekaně.
Tato slova visela ve vypjatém tichu. Matka zmlkla a přimhouřila oči, zatímco otec prudce zvedl hlavu.
„Co to má znamenat?“ zeptala se překvapeně po chvíli. „Proč jsem nevěděla, že máš někoho?“
„Musím ti snad hlásit každý svůj krok?“ Alina vstala od stolu a cítila, jak v ní vzrůstá vztek. „Možná jsem prostě unavená z toho, jak pořád poslouchám, proč se mám vzdát všeho kvůli vašemu “milovanému synovi”?
„Neopovažuj se tak mluvit!“ Zazněl hlas matky jako napnutá struna. „Ty nevděčnice! Vitya se o tebe vždy staral, snažil se ti pomáhat, a ty…“
“Snažil? Uveď alespoň jeden příklad, mami. Kdy se snažil? Když mě žádal o peníze na svatbu?
Nebo když jste se společně rozhodli, že můj byt je pro něj důležitější? — Alina se upřeně podívala na matku a poprvé po dlouhé době projevila tvrdost.
— Ty to nechápeš… — začala matka, ale Alina se už odvrátila.
— Řekla jsem, co jsem chtěla. Už se na mě s takovými prosbami neobracej.
Zamířila ke dveřím. Matka za ní něco křičela, ale její slova se ztrácela v hluku, který jí naplňoval hlavu.
Na ulici panovalo mrazivé ticho. Alina se zastavila, nadechla se ledového vzduchu a vydechla obláček páry. Uvědomovala si, že teď začne vážný konflikt.
Alina seděla na parapetu své malé, útulné kuchyně. Za oknem se snášela tma a mrazivé vzory na skle se leskly ve světle pouličních lamp. Vzpomínala na události večera: křik matky, pohled otce plný omluv, ale přesto odtažitý. Hlava ji bolela z pocitu beznaděje a vzpomínky se začaly vynořovat jedna za druhou.
Bylo jí sedm, když se objevil Vitya – malý, plačící dítě, které se okamžitě stalo středem pozornosti. Alině hned vysvětlili, co to znamená být starší sestrou: „Musíš ustupovat, být moudřejší, pomáhat bratrovi.“
„Alino, vrať Vity medvídka, vždyť je to malý!“, říkala matka a brala jí hračku.
„Jsi přece chytrá holčička, nech ho vyhrát.“ Otec objímal Vitu, a ona seděla vedle a snažila se zadržet slzy.
S věkem se nic nezměnilo. Vitya rostl a byl přesvědčen, že svět patří jemu. Když nechtěl uklízet, udělala to Alina. Když nedokázal vyřešit úkol, trávila s ním celé noci. A když propadl u zkoušek, rodiče mu sehnali drahého doučovatele, i když Alině předtím řekli: „Zvládneš to sama.“
Byt babičky byl pro Alinu prvním skutečným darem, který jí nikdo nemohl vzít. Dobře si pamatovala, jak matka, když se dozvěděla o závěti, doslova ztuhla v ohromeném tichu.
„Víš, měla bys ho prodat. Vťa se chystá oženit a na svatbu jsou potřeba peníze,“ prohlásila o několik dní později.
„Nemám v úmyslu se tohoto bytu vzdát,“ odpověděla Alina poprvé rozhodně.
To vyvolalo skutečný šok. Všichni byli zvyklí, že dcera bez odporu ustupovala. Ale tehdy Alina pochopila: pokud ustoupí, ztratí nejen bydlení, ale i vlastní osobnost.
Alina nikdy neměla ráda Vitynu manželku. Tanya byla obyčejná, nemluvná, ale velmi prohnaná žena. Alina si dodnes pamatovala jejich první setkání, kdy Tanya potichu řekla:
„Jsi tak chytrá, Alino. Je divné, že jsi ještě nevstoupila do manželství.“
A jako by se omlouvala za svou drzost, dodala:
„Ale to je normální. Vťaťa říkal, že jste úplně ponořená do práce. To je pro vás to nejdůležitější, že?“
Alina se tehdy jen usmála, ale uvnitř cítila hlubokou ránu.
Všechny tyto vzpomínky se jí vybavovaly, zatímco stála u okna a hleděla do tmy. Po přestěhování k Táne Vťa ani jednou nezavolal. Jejich komunikace se omezovala na vzácné rodinné oslavy, kde se Alina cítila jako cizí, jako zbytečná dekorace.
Ale teď se na ni znovu obrátili s prosbou o pomoc. Matka jako vždy použila svou osvědčenou metodu: manipulace pocitem povinnosti.
Alina přistoupila ke komodě, kde v krásném rámečku byla uložena stará fotografie. Stála tam ještě za života babičky a dívka se neodvážila ji odstranit. Na snímku jsou zachyceni tři: ona sama, Vitya a babička. Všichni tři se smějí, sedí na lavičce u vchodu.
„Vždycky jsi se vyznačovala silou ducha, moje holčičko,“ často opakovala babička. „Nenech nikoho, aby tě zlomil.“
Ta slova zněla jako poučení. Ale kde vzít tu sílu teď, když se zdá, že celý svět je proti ní?
Opatrně vrátila fotografii na místo a zhluboka se nadechla. Zbývalo jí jediné místo, kde se mohla cítit v bezpečí. A teď se zdálo, že jí chtějí vzít i to.
„Ali, ty si ze mě děláš srandu!“ Vitya vtrhl do bytu, aniž by se obtěžoval pozdravit. Jako obvykle považoval vše za své právo a ignoroval formality. „Jak můžeš být tak bezcitná?“
Alina stála u okna se založenýma rukama na prsou. Tuhle návštěvu čekala, ale stejně cítila, jak v ní vře rozčilení.
„Dobrý den, Viktore. Zajímalo by mě, jestli všude chodíš do cizích domů jako do svého?“ zeptala se klidně.
„Nezačínej s těmi svými hrami!“ prudce zabouchl dveře. „My s Táňou nemáme jinou možnost. Dítě, rozumíš? Dítě! A co ty děláš? Jen tu sedíš a hraješ si na královnu!“
„Jen bráním své právo být paní ve svém vlastním bytě, Vityo,“ její hlas zůstal klidný, ale zněla v něm ocel.
„Myslíš vůbec na někoho jiného než na sebe?“ Vitya udělal krok blíž a snažil se svou přítomností potlačit její vůli. „Je tak těžké pomoct vlastnímu bratrovi?“
„Pomoct?“ Alina se otočila a upřela na něj přímý pohled. “Tomu říkáš ‚pomoct‘? Prostě mi vzít to, co mi patří? Víš, tvůj problém, Vityo, je v tom, že jsi mě vždycky považoval za snadnou kořist.
„Přestaň už!“ Mávl rukou, jako by odháněl rušivou myšlenku. „Sama chápeš, že musím někde žít s rodinou. A co je ti do toho? Vždyť ani nemáš manžela!“
Jeho slova zasáhla přesně do černého, ale Alina jen pevněji zaťala pěsti.
„Díky za připomenutí, ale to není tvoje věc,“ odvětila chladně. „Možná bys měl požádat o pomoc Tanyiny rodiče?“
„Tanya je moje žena a já jsem tvůj bratr!“ vybuchl. „Je to tvoje povinnost!“
„Moje povinnost?“ přimhouřila oči. „Zajímalo by mě, kdy jsem si tu povinnost vzala na sebe? Co jsi pro mě udělal, Vityo? Kolikrát jsi mi podal pomocnou ruku, alespoň slovem? Nebo sis opravdu myslel, že si toho nevšímám?“
Vitya ztuhnul, jako by ztratil schopnost mluvit. Takovou reakci zjevně nečekal.
„Dobře, nechci se hádat,“ zamumlal a vyhýbal se jejímu pohledu. „Přišel jsem si to normálně probrat a ty zase…“
„Zase co?“ Alina zamířila ke dveřím a otevřela je. „Víš, Vitya, jsem unavená z toho, že jsem vždycky ta, kdo ustupuje. Odteď se budu starat jen o sebe.“
Několik vteřin stál nehybně, pak prudce vyšel a hlasitě práskl dveřmi.
Následující den se Alina musela setkat s Táňou.
„Proč jsi tak tvrdohlavá, Alino?“ Táňa nervózně otáčela šálek s kávou v rukou. „Proč nemůžeš pomoct? Jsme přece jedna rodina.“
„Rodina, která ve mně vidí jen nástroj,“ odpověděla Alina klidně.
„My tě nevyužíváme, ty to jen špatně chápeš,“ povzdechla si Tanya. „Mimochodem, víš, proč ses ještě nevdala? S takovou povahou…“
„S mou povahou?“ Alina se usmála, ale její úsměv byl ledový. „Rozdíl mezi námi je v tom, že já od ostatních nikdy nepožaduji to, co mi nepatří.“
Tanya zrudla, ale nic neřekla.
Alina vstala.
„Mohla bych ti nabídnout finanční pomoc,“ řekla pevně. „Ale svůj byt nikomu nedám.“
Tanya nezvedla oči.
Alina seděla naproti rodičům. Pokoj zahaloval pološero, jediným zdrojem světla byla stolní lampa na kuchyňském stole. Matka křečovitě svírala hrnek s čajem, jako by se držela poslední bašty síly. Otec mlčky zíral na jeden bod a vyhýbal se pohledům ostatních.
„Tvoje tvrdohlavost nás prostě ničí,“ řekla nakonec matka, její hlas byl sotva slyšitelný, ale zněl v něm známý obviňující tón.
„Ničíte mě?“ Alina se naklonila dopředu a zkřížila ruce před sebou. „A napadlo vás, že se svými činy se mě snažíte vytlačit z mého života?“
„Přestaň přehánět!“ Matka prudce udeřila dlaní do stolu. „Děláme to všechno pro rodinu… pro Vitu…“
„Pro Vitu, jako obvykle,“ přerušila ji Alina. „A na mě jste někdy pomysleli? Nebo jsem pro vás jen nekonečný zdroj prostředků?“
„Co to plácáš!“ Matka zjevně ztratila trpělivost. „Chceme, aby se všichni měli dobře. Jsi sama, bez rodiny, bez zvláštních výdajů!“
„Právě proto, že jsem celý život obětovala svůj čas a peníze rodině!“ Alina prudce vstala. „Viti, vašim rozmarům. A teď, když jsem konečně získala něco svého, vy jste se podle starého zvyku rozhodli, že máte právo s tím nakládat.“
— Nikdo ti nic brát nechce, — konečně se vložil otec, snažící se uklidnit situaci.
— Opravdu? — Alina se na něj podívala. — Tak proč se k tomu pořád vracíte?
Matka těžce vydechla.
— Nemáš tušení, jak je to teď pro Vitu těžké. Brzy budou rodiči. Není to snad nejdůležitější?
„Víš co, mami,“ Alina pomalu obešla stůl a zastavila se před rodiči, „možná bys mu místo toho, abys mu pořád řešila jeho problémy, měla nechat, ať se naučí být dospělý sám.“
Tato slova zazněla jako hrom z čistého nebe. Matka zbledla, ale zůstala bez slov.
„Mimochodem,“ pokračovala Alina, „pokud vám na tom opravdu záleží, proč se s tátou nepřestěhujete ke mně? Dám vám jeden z pokojů.“
Otec zvedl hlavu.
„To… to se mi zdá trochu neobvyklé,“ zamumlal.
„Neobvyklé?“ Alina se lehce usmála. „Takže když jde o to, abych se vzdala svého bytu, je to normální, ale vaše stěhování kvůli synovi je už divné?“
„Nerozčiluj se, Anya,“ řekla matka jemně. „Jen se snažíme dosáhnout dohody.“
„Dohody?“ Alinin hlas zesílil a nabral kovový tón. „Dobře. Tady je můj návrh: finančně jim pomůžu. Zaplatím jim dočasné ubytování. Řekněme na tři měsíce. To by mělo stačit, aby si mohli uspořádat život. Ale babiččin byt nikomu nedám.“
Matka ztuhla a pak tiše odpověděla:
„Chápeš, že to nestačí.“
„Chápu,“ odsekla Alina. „Ale už mě to netrápí.“
Otec náhle zvedl ruku a zastavil je.
„Masho, dost,“ řekl nečekaně pevně. „Alina má pravdu. Nemáme právo dál přenášet Vityho problémy na její bedra.“
Matka se podívala na manžela, jako by ho viděla poprvé.
„Co, teď jsi na její straně?“
„Přesně tak,“ odpověděl klidně a udržel její pohled. „Alina je dospělá, samostatná osobnost. A má právo na vlastní život.“
V místnosti nastalo ticho. Matka sklopila oči a poprvé za celou dobu rozhovoru vypadala zmateně.
„Děkuji, tati,“ řekla tiše Alina a popadla tašku.
Když vyšla na ulici, vzduch se jí zdál překvapivě svěží. Cítila, že se všechno změní. Rodina z jejího života nezmizí, ale teď už vědí, že Alina se umí postavit za sebe.
Její telefon zavibroval. Byla to Tanya. Alina se zhluboka nadechla a vypnula zvuk. Rozhovory už nebyly potřeba.
