„Tři tisíce rublů,“ řekl Pavel, aniž by spustil oči z nohou. „Koupil jsem je v Sanlajtu, měli tam dobrou slevu.“
„Děkuji,“ zašeptala a snažila se skrýt zklamání. „Jsou velmi krásné.“
Marina pocítila podivnou prázdnotu v hrudi. Samozřejmě, že nečekala nic zvláštního – co by v jejich věku mohly být diamanty? Ale ta všednost, ten obchodní tón… Jako by se jí vyptával na nákup chleba.
Celý večer strávila Marina před zrcadlem a kriticky zkoumala nový účes. Ne, Lyuba to přehnala – příliš mladistvý styl. V padesáti sedmi letech je už čas zapomenout na takové experimenty. Kadeřnice ji sice ujišťovala, že teď vypadá minimálně o deset let mladší.
„A komu to je?“ zeptala se sama sebe Marina a upravila neposlušný pramen vlasů. Dřív jí Pavel vždycky hladil vlasy a říkal, že voní létem. A teď… Kdy naposledy vůbec věnoval pozornost jejímu vzhledu?
Dnes oslavovali třicáté výročí svatby. Kulaté výročí. Marina vstala schválně brzy, aby připravila něco speciálního k večeři. Vytáhla svůj oblíbený zástěru – bílý s margarétkami, který jí před mnoha lety darovala dcera. A začala míchat těsto na dort „Napoleon“, bez kterého se neobejde žádná rodinná oslava.
Třicet let spolu. Jak rychle ten čas utekl. Zdá se, že teprve včera měli skromnou svatbu v závodní jídelně, kde pracoval Pavel. Ona v jednoduchých šatech, ušitých maminkou, on v úzkém obleku. Ale jaké měli plány! Snili o dalekých cestách, o velkém domě, o tom, jak spolu prožijí stáří.
„Pášo, pamatuješ, jak jsi mi slíbil, že mě vezmeš do Paříže na třicáté výročí?“ zeptala se záměrně ležérně, aby neprozradila své naděje.
Marina se usmála a prohlížela si malý prsten v červeném sametovém pouzdře. Stříbro, tři diamanty – skromné, ale vkusné. Přesně taková byla poslední léta jejich společného života.
Pavel něco zamumlal na odpověď, aniž zvedl oči od telefonu. Jeho prsty horečně klouzaly po obrazovce – asi další pracovní korespondence. V poslední době se telefon stal skutečnou překážkou mezi nimi.
Marina si dobře pamatovala, kdy to odcizení začalo. Před rokem se Pavel najednou nadchl pro zdravý životní styl: drahý fitness klub, diety, nové obleky, luxusní parfém a neustálé „pracovní schůzky“ po práci. Zpočátku se změnám radovala – muži v jeho věku je dobré dbát o sebe. Postupně však začala vnímat znepokojivé signály.
„Hlavně, že nezapomněl na výročí,“ utěšovala se Marina a zkoušela si prsten. Velikost byla ideální – třicet let společného života ho naučilo přesně odhadovat takové věci. Jen kameny se nějak podivně leskly ve světle lustru. Marina se podívala pozorněji…
„Tři tisíce rublů,“ řekl Pavel, stále bez povšimnutí. „Koupil jsem je se slevou v Sanlajtu.“
„Děkuji,“ odpověděla tiše. „Je velmi krásný.“
V hrudi ji něco bolestivě bodlo. Marina samozřejmě neměla žádné iluze o diamantech – v jejich věku se takové sny zdály nereálné. Ale právě ta věcnost, ten suchý popis nákupu… Jako by jí hlásil cenu nákupu potravin.
Vzpomněla si na jiné časy. Před dvaceti lety jí Pavel daroval jednoduchý přívěsek, který koupil na úvěr, jen aby ji potěšil. Tehdy žili skromně, počítali každou korunu, ale každý čtvrtek jí nosil květiny – obyčejné karafiáty, ale vždy čerstvé a dojemné. A teď, když se finanční stabilita stala pevným základem jejich života…
Ten večer strávili odděleně: Pavel měl „naléhavé záležitosti“, které vyžadovaly jeho okamžitou přítomnost na schůzce. Dort zůstal nedotčený a šampaňské nebylo otevřeno. Marina seděla u stolu a mechanicky přejížděla vidličkou po vychladlém plovu.
Později, když dům ponořil do ticha, vytáhla starý fotoalbum s ošoupanou koženou obálkou. Stránky zežloutly, některé fotografie vybledly, ale vzpomínky zůstaly živé, jako by se staly teprve včera.
Tady jsou – mladí, šťastní, na břehu moře. Jejich první společná dovolená, na kterou šetřili každou korunu. Na jedné fotce ji Pavel objímá kolem ramen a ona se směje – v tu chvíli náhodou chytila medúzu a vyděsila se k smrti.
A tady je jejich první auto – starý „devítka“, který vyvolal opravdové nadšení. V noci pracovali na nákladním nádraží, aby si našetřili na první splátku. Kolik plánů tehdy měli!
Mezi stránkami vypadl čtyřikrát složený lístek. Roztažený Pavlův rukopis, plný emocí: „Miluju tě, Marisha!“
Její telefon tiše zapípal. Zpráva od Táni:
„Rychle zapni Stolitsu!“
Táňa byla vždycky tak impulzivní. Dřív Pavel žárlil na její přátelství: „Co si tam pořád šeptají?“ Teď mu zdá se, že je mu úplně jedno, s kým se stýká.
Na obrazovce běžela reportáž o módních restauracích hlavního města. Kamera klouzala po sále drahé restaurace a hlas komentátora vyprávěl o novém šéfkuchaři. A pak ho uviděla. Pavel seděl u stolku u okna, v té samé bordó kravatě, kterou mu dala k minulým narozeninám. Naproti němu seděla efektní blondýnka středního věku v červených přiléhavých šatech. Gestikulovala a byla zjevně zaujatá rozhovorem. Na jejím zápěstí se leskl zlatý náramek.
„Stop. Náramek.“
Marina se přiblížila k televizi. Ano, přesně stejný jako na fotce v Pavlově telefonu. Viděla ten snímek před měsícem, když hledala dokumenty do práce. Tehdy rychle popadl telefon: „To je jen reklama na hodinky.“
Ruce se jí roztřásly, v spáncích jí bušilo. Na obrazovce se Pavel usmíval na svou společnici tím zvláštním úsměvem, který Marina už dlouhá léta neviděla.
Nová zpráva od Táni:
„Tady Viktorie z fitness klubu. Je jí třicet osm, pracuje v kosmetické společnosti. Všem říkala, že její milenec jí daroval zájezd do Paříže na májové svátky.“
Májové svátky. Za týden.
Marina se sesula do křesla a pevně svírala telefon. V hlavě se jí honila jediná myšlenka: „Tři tisíce. Se slevou.“
A ona – Paříž.
Když se Pavel vrátil pozdě v noci, Marina na něj čekala v kuchyni. Před sebou měla šálek vychladlého čaje.
„Proč nespíš?“ Pokusil se ji políbit na tvář, ale ona se odtáhla.
„Jak šla schůzka?“ zeptala se a její hlas zněl příliš hlasitě i pro její vlastní uši.
„Normálně. Jen jsem unavený,“ zamumlal.
„V La Mare?“
Ztuhnul. Na okamžik se mu v očích mihlo něco jako strach, ale pak se vrátil obvyklý klid:
„Aha, myslíš reportáž? Ano, tam. Měl jsem pracovní schůzku.“
„S partnerkou,“ odsekla Marina a vstala. „Kdy letíte do Paříže? Na májové svátky?“
„Co to je za nesmysl? Jaký Paříž?“
„Nepředstírej, Paso,“ její hlas se zachvěl. „Vím všechno. O Viktorii. O zájezdu. O všem.“
Chvíli mlčel. Pak se těžce posadil na židli:
„A co teď? Skandál? Hysterka? V našem věku už to nemá smysl.“
„Pozdní na co?“ Její hlas se chvěl vzteky. „Pozdní na to, abys respektoval svou manželku? Pozdní na to, abys byl čestný člověk? Tři tisíce rublů, Paso! Utratil jsi tolik peněz za prsten pro svou ženu a milence daruješ romantický výlet do Paříže?!“
„A co jsi čekala?“ Poprvé po dlouhé době zvýšil hlas. „Třicet let v jednom bytě, v jedné posteli! Podívej se na sebe – starý župan, pořád máš na hlavě natáčky…“
„Vychovala jsem ti děti! Vařila jsem ti jídlo, prala a žehlila košile!“ Každé slovo vyslovovala s bolestí.
„Přesně tak!“ prudce vstal a naklonil se nad ni. „Nebyla jsi manželka, ale hospodyně! A Vika… Ona ve mně vidí muže. Je s ní zajímavé povídat si, nemluví jen o vnoučatech nebo zdravotních problémech!“
Marina na něj mlčky hleděla. Třicet let jejího života se proměnilo v jedno krátké slovo – „hospodyně“.
„Víš co?“ Její hlas byl překvapivě klidný. „Leť do svého Paříže. Ale předtím podepiš rozvodové papíry.“
„No tak, Marin,“ pokusil se ji vzít za ruku. „Jen jsem se trochu unáhlil. Odpusť mi. Zapomeneme na to, ano?“
Ona jeho ruku rozhodně odstrčila:
„Ne, Pašo. Teď už ne.“
O měsíc později seděla Marina v útulné kavárně s Táňou. Na prsteníčku už se neblýskal ani levný prstýnek, ani snubní prsten.
„Umíš si to představit,“ vyprávěla kamarádka, “ta samá Viktorie se vrátila z Paříže a hned přiběhla k nám do fitness klubu.
V slzách! Ukázalo se, že tvůj bývalý strávil celou cestu u telefonu a pracoval. Do Louvru ji ani nevzal – „měl moc práce“. A byli v jediném restauraci, a to ještě v nějakém zapadákově.
Marina se zasmála:
“Jo, opravdový romantik.
A co ty? Zvládáš to?
„Víš,“ odpověděla Marina zamyšleně. „První týden jsem brečela. Druhý týden jsem byla naštvaná. A pak… Zapsala jsem se na kurz španělštiny. Dlouho jsem to chtěla, ale nikdy jsem neměla čas. Teď chodím do bazénu. A víš, co je nejdivnější? Zdá se, že jsem zase začala žít.“
Zmlkla a podívala se z okna:
„Včera se mě vnučka zeptala: ‚Babi, proč jsi tak krásná?‘ A opravdu… Nechala jsem si udělat nový účes, koupila si šaty. Poprvé za mnoho let – jen pro sebe, ne pro někoho jiného.“
„A Pavel?“
„Co Pavel?“ Marina lhostejně pokrčila rameny. “Říkají, že ho opustila Viktorie. Nedávno volal, prosil, ať se k němu vrátí. Odmítla jsem.
— Je ti ho líto?
— Bylo mi ho líto. Ale teď… — usmála se. — Víš, koupila jsem si letenku. Do Paříže.
— Sama?!
— Sama, — její úsměv se rozšířil. — Dlouho jsem o tom snila. Je mi teprve padesát sedm — je nejvyšší čas začít žít pro sebe.
Poprvé po mnoha letech se cítila skutečně svobodná a plná vnitřní lehkosti.
O půl roku později se v jejím životě objevil Sergej – muž, který ztratil manželku a učil španělštinu. Jejich osudy se zkřížily na jazykových kurzech, kde se dali do řeči. Jednou ji pozval do útulné kavárny.
„Poslyšte, Marino,“ řekl a upřeně se jí podíval do očí, „co kdybychom příště jeli spolu do Paříže? Zrovna tam plánuji navštívit odbornou konferenci.“
Ona se zasmála:
„Domluveno. Ale ne v květnu, v tom období je město příliš zaplavené turisty.“
Říká se, že po padesátce život teprve rozkvétá. Teď to Marina věděla jistě – toto tvrzení je naprosto pravdivé. Hlavní je se odhodlat otevřít oči a začít žít pro své vlastní štěstí.
A ten skromný prstýnek za tři tisíce rublů dala své vnučce – ať si s ním hraje s panenkami. Lepší využití pro něj nebylo možné najít.
