Vitalij se probral v neznámé místnosti. Od prvních vteřin pochopil, že je v nemocnici – charakteristický zápach dezinfekce, bílé stěny a typické nemocniční prostředí nenechávaly nikoho na pochybách. „Co je to za nesmysl?“ – prolétlo mu hlavou. Jasně si pamatoval, jak se zastavil u dopravní značky, rozhlédl se po krajině, která se před ním rozprostírala, a usmál se, když si vzpomněl, jak jako dítě bloudil ulicemi tohoto města.
To byly časy! I když ho vychovatelé někdy na celý den zamykali do skladu, kde mimochodem pobývaly myši. Vitalij jim to neměl za zlé – bylo jich příliš málo, aby zvládli dav neposlušných dětí, a museli nějak udržovat pořádek. Když však opustil toto město, ani ho nenapadlo, že se sem někdy vrátí. A teď je tady, v nemocnici, bez sebemenšího tušení, jak se sem dostal.
Vzpomněl si, jak vjel do města, zastavil se u malého obchodu, aby si koupil vodu a zeptal se, jestli je ve městě hotel. Na tom jeho vzpomínky končily. Jak se ocitl v nemocnici, bylo záhadou. Vitalij prudce sedl na postel, zatočila se mu hlava a málem omdlel.
„Nespěchejte! Hned zavolám lékaře,“ řekla sestřička a odešla z pokoje.
Vitalij si znovu lehl, ale stačil si všimnout, že za oknem se už setmělo. „Jak to? Vždyť jsem do města přijel ráno!“ pomyslel si zmateně.
Uplynulo několik minut. Už se chystal znovu zkusit vstát, když se dveře rozletěly a do pokoje vtrhl malý muž v bílém plášti.
„Dobrý den! Máte rakovinu,“ prohlásil lékař bez úvodu.
Vitalij otevřel ústa, ale pak je zase zavřel. Nemohl najít slova.
„Bylo vám špatně, dlouho jste byl v bezvědomí. Udělali jsme vám testy. Pacientům vždy říkám pravdu,“ mluvil doktor rychle a stroze. Vitalijovi se dokonce zdálo, že z něj lehce cítí alkohol.
„Ale nic mě nebolelo!“ vyhrkl nakonec Vitalij.
„S rakovinou to tak bývá. Nevadí, dokud není příliš pozdě,“ odpověděl lékař a stejně rychle odešel z pokoje.
Sestra, která stála opodál, povzdechla:
„Omlouvám se. Valerij Valerijevič je u nás… zvláštní. Ne každý rozumí jeho způsobu komunikace.“
„Svojevrstný“ je slabé slovo, zamumlal Vitalij. „Řekněte mi, je to pravda? To, co řekl?“
„Testy jsou hotové a můžete si je samozřejmě nechat zkontrolovat, ale…“ Sestra nedokončila větu, ale její pohled mluvil za vše.
Vitalijovi se zatmělo před očima. „To je nesmysl! Vždycky jsem se cítil skvěle!“ křičel vnitřní hlas. Tělo mu ztěžklo, v uších mu zazvonilo a v hlavě mu bušilo jako kladívka. „Je po všem. Tahle nemoc je nevyléčitelná. Můžu odjet?“
“Ano, samozřejmě, ale buďte opatrný. Mdloby se mohou opakovat. Nejste odtud, budete se léčit doma? – zeptala se sestra.
Vitalij se hořce usmál: „Nejdřív bych měl jít k psychiatrovi. A jakým způsobem sdělujete špatné zprávy! Řekněte mi, mohu si vzít výsledky testů s sebou?“
„Samozřejmě, hned vám udělám kopie.“
Když vyšel na ulici, Vitalij se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu a naslouchal svým pocitům. Necítil nic kromě mírné slabosti. Za minutu k němu přistoupila dívka:
„Tady, prosím. Nezoufejte, moderní medicína dokáže zázraky, mnoho lidí se uzdraví.“
Vitalij nechtěl konverzaci pokračovat, ale přesto se zeptal:
„Řekněte mi, je ve městě hotel?“
„Jistě. Jděte rovně, na první křižovatce zahněte doleva a hned ho uvidíte.“
Hotel byl docela slušný. Vitalij si objednal večeři na pokoj, otevřel notebook, spojil se s přítelem a poslal mu fotografie výsledků. Zatímco přítel studoval dokumenty, Vitalij s chutí dojedl večeři a s úsměvem si pomyslel: „To je docela dobrý apetit na člověka, kterému právě oznámili smrtelnou nemoc.“ Na stole zazvonil telefon.
- Haló.
- Vitali, kde jsi vůbec? Takové výsledky už dvacet let neumíme rozluštit!
- Jsem tady, v malém městečku, 700 km od vás.
- To tě to zavedlo! Poslyš, ani nevím, co ti na to říct. Bez kompletního vyšetření nemohu nic konkrétního říct. Ano, něco podobného, ale…
- Tedy, pokud věřit analýzám, ten podivín se nemýlil?
- No, zdá se, ale víš, takovou diagnózu jen tak nestanoví. Musíš přijet ke mně do kliniky na pár dní na vyšetření.
- Dobře, až přijedu, vyřešíme to.
- Jasně, přijď. A proč jsi tam vůbec jel?
Jen tak, rozhodl jsem se vrátit do minulosti.
Chápu. Vitali, hlavně se nevzdávej, medicína dneska udělala velký pokroky.
„To už jsem slyšel,“ řekl Vitali, položil telefon na stůl a zamyslel se. “A proč jsem sem vůbec jel? Ach ano, navštívit hrob matky.
Všechny ty roky, co žil, pracoval, myslel jen na jedno. Proč? Proč se mě zřekli?”
Od té doby, co opustil dětský domov, uplynulo už 15 let, ale Vitalij se rozhodl dojít pravdě na kloub. Najal si detektivy a řekl, že peníze nejsou problém. Ať pátrají. Chlapci se snažili, ale varovali ho:
- Vitaliji Andrejeviči, všechno jsme prověřili tisíckrát. Ale protože se to stalo už dávno, přesnost je 90 %. Došli jsme až k okamžiku, kdy byla vaše matka pohřbena, ale co bylo předtím, nevíme. Často se stěhovala, sousedé si pletou výpovědi.
- Rozumím. Našli jste hrob?
- Ano, tady jsou fotografie.
Vitalij dlouho otáčel fotografii v rukou:
- Nic nechápu. Někdo se o ni stará?
- Vypadá to tak, ale hlídač přísahá, že neví, kdo.
- Tajemný hlídač?
- Ne, jen věčně opilý.
- Aha, jasně. Dobře, dál si to vyřídím sám. Děkuji.
A tak pět let nikam nejezdil, trpěl. A nedávno si řekl: „Dost, musím jet.“ A jel. Rozhodl se, že prostě bude sedět u hrobu a mlčet. Nic zvláštního. Ale ani si nevšiml, že usnul. Měl noční můry a probudil se rozbitý.
Ráno se zeptal na cestu na hřbitov a nasedl do auta. „Úplně jsem se rozpadl. Kolikrát jsme sem v noci jezdili s klukama. Kdo je odvážný a kdo zbabělý.“ Zaparkoval u brány, koupil na místním trhu květiny a šel hlouběji do hřbitova, podle fotky. Konečně to našel.
- Ahoj, mami.
Vitalijovi se zdálo, že se keře poblíž pohnuly, jako by tam někdo byl. Podíval se pozorněji – nikdo tam nebyl. Bylo to dokonce trochu strašidelné. Posadil se na starou lavičku a řekl:
- Nevím, co říct. Nevím, proč jsem přijel. Nemůžu se ti podívat do očí, zeptat se „proč?“ – to taky ne.
Chvíli mlčel:
- Na duši je mi nějak lehčeji.
Položil květiny a rukou přejel po kříži.
- Brzy mi asi všechno sama povíš. V vaší nemocnici mi stanovili diagnózu, už mi zbývá jen málo času. Až se uvidíme, zeptám se tě. Vlastně ne, zeptám se tě hned – proč jsi mě dala do dětského domova? Vím přesně, že jsem se tam dostal, když mi byly tři roky. Proč? Přemýšlej, jak mi odpovíš, a až přijdu, řekni mi to.
Měl podivný pocit, jako by říkal něco nesmyslného, jako malé dítě, které žvatlá a neví, jak správně vyjádřit své myšlenky. Měl dojem, že se na něj někdo dívá svrchu. Vitalij vstal a řekl: “Musím jet. Dobře, mami, brzy se uvidíme. Je těžké být sám.„
Pomalu zamířil ke dveřím. Zase mu připadalo, že je někdo poblíž. Někde praskla větev, někde zašustily listy. Když se Vitalij dostal k autu, s úlevou vydechl a řekl si: “No, co už, je to sice nic moc, ale je to domov. Řeknu, že tě pohřbili na tomto hřbitově.„ Otevřel dveře auta a najednou uslyšel:
“Nespěchej umírat, prosím.„
Otočil se a uviděl asi desetiletou holčičku. Podle všeho byla z dětského domova nebo jen pouliční holka. Vitalij se zašklebil: “Teď mi bude přát zdraví a žebrat o peníze.” Nasedl do auta, zabouchl dveře, vyjel za roh a zastavil na kopci.
Dívka byla pryč. „Co ho to napadlo? Neměla takový výraz jako ti, co žebrají o peníze.“ Chvíli tam stál. „Co jsem to udělal? Copak mi jde o peníze? Brzy je stejně nebudu potřebovat.“ Rázně otočil auto a jel zpátky. Dívka seděla na lavičce u vchodu a dívala se na jeden bod. Když ho uviděla, vstala.
„Dobrý den, vezměte si peníze.“
„Ne, děkuji. Nepotřebuji.“
Podíval se na ni zmateně:
„Možná chceš něco k jídlu?“
Zase zavrtěla hlavou. Vitalij byl úplně zmatený. „Co tu stojím?“ Sedl si vedle ní.
„Jsi z dětského domova?“
„Ano. Jak jste to uhodl?“
„Já jsem tam taky vyrostl. Matilda ještě pracuje?“
Dívka se kousla do pěsti:
„Ano, je už úplně stará, a proto je velmi zlá.“
Vitalij se usmál:
„A co tady děláš? Přišla jsi navštívit babičku?“
„Máma je pohřbená daleko, ale babička je tady. Tak sem někdy utíkám za ní.“
„A nemáš nikoho jiného?“
„Ano… Myslela jsem, že mám. Ale teď už nevím.“
„Jak to?“
„Pojďte, ukážu vám babiččin hrob a všechno pochopíte.“
Vitalij se na dívku překvapeně podíval. Na vteřinu mu připadalo, že by mohla mít něco společného s gangstery a že ho tam čeká nebezpečí. Ale pak si uvědomil, že nikdo nemohl vědět, že se vrátí, ani on sám.
„No tak pojďme.“
Dívka se k němu přiblížila:
“Víte, moje babička měla velmi těžký život, maminka mi to vyprávěla. Náš dědeček hrál karty a měl vždycky dluhy. Často utíkali, vyhrožovali jim, jejich dům vypálili. A pak dědeček prohrál v kartách moji maminku.
Byla už dospělá a aby dědečka nezabili, musela si vzít mého tátu. Táta byl stejný, ani si ho nepamatuju. Máma hodně pracovala, aby splatila všechny dluhy, které po tátovi zbyly. Ale přepracovala se a umřela někde na severu. Babička už dávno zemřela a nikdo nevěděl, kde je dědeček. Tak mě dali do dětského domova.
Vitalij zavrtěl hlavou:
— To je ale život.
— Jsme tady.
Vitalij zvedl oči a málem upadl. Stáli u hrobu jeho matky.
— Co? Co to všechno znamená?
“Když jsem slyšela, že říkáš babičce mami, málem jsem upadla. A pak jsem si vzpomněla, co mi říkala máma – že měla bratra, ale ten zemřel velmi brzy. A teď taky nechápu – jestli jste zemřeli, jak to, že jste tady? Vrátili jste se?
Vitalij se chytil za hlavu. Mozek mu jako by explodoval. „Dneska asi neodjedu.“
„Počkej. A u koho jsi bydlela celou tu dobu, když tvoje máma jezdila vydělávat peníze?“
„U tety Niny, máminy kamarádky. Chtěla se mě ujmout, ale nedovolili jí to.“
- Víš, kde bydlí?
- Jistě, často ji navštěvuju.
- Pojďme za ní.
Zajímavé, co to je za kamarádka, že jí nechtěli svěřit opatrovnictví. Zastavili u malého úhledného domku. Vitalij vešel dovnitř. „Je někdo doma?“ V odpověď se ozvalo šustění a z pokoje vyjela mladá žena na invalidním vozíku. Bylo mu tak trapně – cestou se totiž namlouval, že je to opilá a lhostejná žena.
- Dobrý den. Jste Nina?
- Ano, dobrý den. Jste tu náhodou?
Do chodby vběhla holčička a vrhla se ženě kolem krku.
- Ach, Dasha-vážka, ty jsi zase utekla?
- Jo! A ne nadarmo. Víš, kdo to je?
Nina se na něj podívala svýma velkýma krásnýma očima.
- Ne.
- To je syn mojí babičky.
- Ty si něco pleteš.
Vitalij povzdechl:
- Nino, můžeme si promluvit? Já už tomu vůbec nerozumím.
- Jistě, pojďte do pokoje, my s Daschou připravíme čaj.
Vitalij prohlížel fotografie. Tady je Nina úplně malá, s medailí u vzdušného kruhu. Další fotka, další medaile. Bylo jich hodně, ale všechny končily, když jí bylo 18 let. Pak už žádná. „Takže se zranila při sportu,“ pomyslel si.
Musel zůstat ve městě téměř dva týdny. Vyplavaly na povrch takové detaily! Ukázalo se, že když jeho otce znovu zatknuli, prostě Vitalije dal do dětského domova.
Matka v té době ležela v nemocnici po jeho bití a otec ji přesvědčil, že dítě zemřelo. Maminka Daša se narodila později, tři roky poté, co se Vitalij dostal do dětského domova. Příběh byl příliš zamotaný.
Jak se to všechno stalo, jak to bylo s dokumenty – nikdo pořádně nevěděl. Říkali: „Tehdy se mohlo stát cokoli! Byla to bouřlivá doba, koupit nový pas nebo úmrtní list byla otázka pěti minut.“
- Dasha, pojď do auta!
Celý dětský domov vyšel Dasu vyprovodit. Dívka v nových módních šatech a s krásným účesem byla k nepoznání. Třikrát vyskočila z auta, aby všechny objala, včetně Matildy. Ta mimochodem Vitalije poznala a dokonce zamručela:
- A z tebe dělají člověka!
Konečně se posadil za volant. Dasha se na něj podívala:
- Takhle odjedeme?
Vitalij zavrtěl hlavou. Následovala těžká rozmluva s Ninou. Chtěl ji vzít s sebou, ukázat lékařům, ale Nina se vzepřela:
- Nejedu.
- Proč?
Odvrátila pohled a tiše řekla:
- „Nemůžu. Je těžké být s tebou. A co když mi nepomůžou? To bych nepřežila.“
Celou noc nespal a přemýšlel o jejích slovech. Ráno ho napadlo: „Co když se Nina jen bála? Líbil se jí, a co když on se jí taky líbil?“
- Daš, co myslíš, líbím se tetě Nině?
- Dívka povzdechla:
- Ona vás miluje. Viděla jsem, jak plakala, když se na vás dívala z okna.
- Jsi si jistá?
- No jo, už jsem velká.
Vitalij se usmál a nastartoval auto. Když posadil Ninu na sedadlo a hodil její tašku do kufru, zazvonil telefon. Byl to jeho přítel.
- Vitali, odjel jsi z toho města?
- Ano, zrovna jsem se chystal.
- Můžeš se zastavit a rozbít tomu doktorovi hubu.
- Nerozumím.
- Zkrátka, spojil jsem se s šéfem té záchranné služby. Ten doktor popletl výsledky. Léčí tam nějakou babku a nemohli přijít na to, jak to, že má výsledky jako kosmonaut.
Vitalij strčil telefon do kapsy a zasmál se, když se podíval na vyděšenou Ninu.
- Nino, moc se mi líbíš. A je mi jedno, jestli máš křeslo. Chci ti pomoct, tobě a dítěti. Líbíš se mi taková, jaká jsi.
Nina se nesměle usmála:
- Chceš říct, že začíná něco nového?
- Přesně tak, pro nás všechny.
A šlápl na plyn.
