Oleg zabouchl dveře ledničky takovou silou, že se obsah polic uvnitř zachvěl. Jeden z magnetů, které zdobily její povrch, spadl na podlahu s tupým úderem.
Lena stála naproti, bledá, s pevně zaťatými pěstmi.
„Tak co, je ti líp?“ vydechla a prudce zvedla bradu.
„Prostě mě unavuješ,“ vyrazil Oleg, i když se ze všech sil snažil mluvit tišeji. “Co je to za život? Žádná radost, žádné vyhlídky.
„Takže za to zase můžu já?“ Lena se zasmála, ale její smích zněl hořce. „Samozřejmě, že u nás není všechno tak, jak sis to vysnil.“
Oleg chtěl něco odpovědět, ale jen mávl rukou. Otevřel láhev minerálky, napil se přímo z hrdla a postavil ji na stůl.
„Olegu, nemlč,“ Lena se jí chvěl hlas. „Řekni mi alespoň jednou, o co jde?“
„Co na to říct?“ zavrčel. „Kdyby… ale ty to přece nechápeš. Už mě to všechno unavuje. K čertu s tím!“
Několik vteřin na sebe mlčky hleděli. Nakonec Lena zhluboka vydechla a odešla do koupelny. Oleg se sesul na gauč. Za dveřmi bylo slyšet šumění vody: Lena asi pustila kohoutek, aby přehlušila pláč. Ale Oleg si uvědomil, že mu to už bylo jedno.
Oleg a Lena se vzali před třemi lety. Bydleli v Lenině bytě, který dostala od rodičů. Ti odešli do důchodu, přestěhovali se do venkovského domu a městské bydlení přepsali na dceru. Byt byl prostorný, ale jednoduše zařízený a nábytek byl téměř ze sovětských časů.
Zpočátku byl Oleg spokojený: byt byl téměř v centru města, nedaleko od práce, v slušné čtvrti. Ale po půl roce ho začala každodenní rutina rozčilovat. Lena se cítila útulně ve své rodinné pevnosti se známými hnědými tapetami a babiččinou kredencí. Olegovi však všechno připadalo příliš všední.
„Leno, vysvětli mi to,“ opakoval stále dokola. „Nechtěla bys vyměnit ten hrozný žlutý linoleum? Nebo přelepit tapety? Udělat všechno moderně, stylově?“
„Olegu, teď nemáme peníze na generální opravu,“ odpovídala a snažila se mluvit jemně. „Samozřejmě bych chtěla všechno změnit, ale počkejme na prémie nebo si něco našetříme.“
„Čekat?! To je celý tvůj život – čekat a trpět.“
Oleg často vzpomínal, jak se seznámil s Lenou. Byla skromná studentka, ale její modré oči a laskavý úsměv ho okouzlily. Říkal přátelům: „Vidím v ní poupě květu – až se rozkvete, všichni budou žasnout.“ A teď byl zklamaný: „Neotevřela se, ale uschla na kořeni,“ myslel si, když sledoval, jak Lena utírá prach z křehkých maminčiných váz, krmí smetanou koťátko, které našla na ulici, nebo rovná rámečky s dětskými fotkami na stěnách.
Ale Lena se necítila jako „šedá myška“: prostě žila tak, jak považovala za správné. Těšily ji maličkosti – nová ubrousek, tichý večer s knížkou, šálek mátového čaje, teplé světlo stolní lampy. Oleg v tom však viděl stagnací.
Navzdory neustálým výtkám se však nechtěl rozvést – v hloubi duše ho držela myšlenka, že jinak by se musel odstěhovat z pohodlného bytu ke svým rodičům, se kterými nikdy nevycházel. Tím spíš, že jeho matka, Tamara Iljinična, měla ve všech hádkách tendenci se stavět na stranu snachy.
„Synku, nemáš pravdu,“ opakovala často. „Lena je úžasná dívka, chytrá. Žijete v jejím bytě… tak se raduj.“
„Mami, jak to můžeš vědět?“ brblal Oleg. „Co ty vůbec rozumíš životu? Uvízla jsi, stejně jako Lenka, ve své kamenné době.“
Tamara Iljinična povzdechla: syn se od ní už dávno odcizil. Otec, Igor Sergejevič, který znal Olegovu povahu, říkal jen:
„Ať si to vyřeší sám, Tamaro, nepleť se do toho.“
Zatímco Oleg chodil domů a byl čím dál víc naštvaný: „Lena je jako stín, jako šedá myš, a ještě mě připoutala k tomuhle bytu,“ opakoval si. Při další hádce zakřičel:
„Kdysi jsem v tobě viděl krásnou květinu! A co teď? Žiju s zamrzlým poupětem…“
Lena se tehdy poprvé za mnoho měsíců rozplakala.
A právě v ten horký den – ten samý, kdy všechno začalo – poprvé vážně mluvili o rozvodu. Oleg stál u okna a sledoval, jak sousedé v domě naproti vykládají věci na balkon.
„Leno, jsem unavený,“ řekl tiše a dál se díval na sklo.
„Jsi unavený… z čeho?“ snažila se mluvit klidně.
„Z tohoto života, z našich nekonečných hádek. Uzavřela ses do svých hrnců a utěrek. Myslíš, že chci takhle bezcílně trávit roky?“
Lena chvíli mlčela, pak vzala pytel s odpadky a vyšla do chodby. Oleg uslyšel, jak práskla dveřmi. Doufal, že se za pár minut vrátí a možná mu to vysvětlí. Ale Lena zmizela na půl hodiny a vrátila se už klidnější.
„Víš,“ řekla a opřela se o zeď, „asi bys opravdu měl být raději sám. Přestěhuj se.“
„Ne, to ne,“ odpověděl Oleg ostře, jako by ho někdo bodl do živého. „Nehodlám odejít ze svého domova.“
„Olegu, to není tvůj domov. Je to byt mých rodičů,“ usmála se Lena hořce. „Buďme upřímní: mezi námi to nefunguje. Je čas si to přiznat.“
Nevěděl, co na to říct, a tak se uchýlil do svého pokoje a sedl si k notebooku. Ale myšlenka ho neopouštěla: “Kam mám jít? K rodičům… s nimi mám už tak napjaté vztahy.„ Hádka visela ve vzduchu a v následujících dnech se vše opakovalo: hádali se kvůli maličkostem, ale v jádru každého konfliktu bylo to samé – lhostejnost k ženě, kterou považoval za “šedou myšku”, smíšená se strachem z toho, že zůstane bez střechy nad hlavou.
Všechno dospělo do extrému: Oleg se definitivně rozzlobil a sám podal žádost o rozvod. „To rozhoduju já, ne ona,“ tvrdohlavě mumlal. „Koneckonců mám rodiče, mám kam jít.“ Sbalil si věci a odjel k Tamáře Iljiničně a Igorovi Sergejevičovi, i když bez zvláštního nadšení. Lena s rozvodem souhlasila klidně.
Podali žádost na matričním úřadě a brzy přestali být oficiálně manželé.
Uplynuly tři roky. Oleg celou tu dobu bydlel u rodičů. Zpočátku si myslel, že „si pár měsíců odpočine a vrátí se k normálnímu životu: najde si byt, novou přítelkyni, která bude sdílet jeho ideály“. Ale uvízl jako v bažině. V práci to bylo beznadějné: peněz bylo jen na skromné radosti. A vyhlídky se nějak nerýsovaly. Rodiče si stěžovali, že synovi je už přes třicet a stále jim visí na krku.
A tak jednoho chladného jarního večera se Oleg vracel ze schůzky s přítelem. Procházel kolem malé útulné kavárny, kde v výloze jasně svítila světla. Oleg se rozhodl zajít se ohřát. Ale když se přiblížil, najednou ztuhnul: u vchodu stála Lena. Ta samá Lena, kterou před třemi lety opustil v jejím bytě. Ale byla to už jiná žena: sebevědomé držení těla, upravený účes, strohé, ale elegantní oblečení a klidný pohled. V rukou držela klíče od auta. Podle značky to nebylo levné auto.
„No to mě podrž…“ pomyslel si Oleg a ani si nevšiml, jak k ní došel.
„Leno?“ oslovil ji.
Otočila se, nepoznala ho hned, ale hned se usmála. Oleg si všiml, že to není ten úsměv jako dřív – plachý a rozpačitý, ale opravdu klidný a sebevědomý.
„Ahoj, Olegu,“ řekla. „Ráda tě vidím! Jak se máš?“
„Jo, normálně…“ – upravil si šálu a cítil jisté zmatení. „Vidím, že se máš dobře.“
„Řekněme, že teď žiju tak, jak jsem vždycky snila,“ odpověděla Lena bez náznaku patosu.
„Tak to je…“ Oleg polkl, snažíc se spolknout knedlík v krku a rostoucí závist. „A… no, to je skvělé. Pracuješ tam?“
„Ne, změnila jsem obor. Otevřela jsem si vlastní květinářství. Ze začátku jsem se bála, ale…“ Tady se usmála. „Našla jsem člověka, který mě podpořil.“
„Kdo to je?“ Slova mu vyklouzla z úst.
Než Lena stačila odpovědět, ze dveří kavárny vyšel vysoký muž v kabátě. Přistoupil k Lene a objal ji kolem ramen:
„Miláčku, uvolnil se stůl, půjdeme?“
Lena se otočila k Olegovi a představila mu muže:
„To je Vadim, seznam se. Vadime, to je Oleg,“ usmála se na muže, dojatá jeho starostlivostí. „No, Olegu, ráda jsem tě viděla. Já… doufám, že u tebe bude všechno v pořádku.“
Oleg přikývl a cítil, jak se v něm vaří bouře. Když se podíval na Vadima, najednou si uvědomil: Lena je úplně jiná, není to ta „šedá myška“, za kterou ji považoval. Rozkvetla jako ta květina, kterou sám popsal, ale ne s ním, nýbrž s někým jiným.
„Leno…“ Chtěl říct něco jako „odpusť mi“, ale všechna slova mu uvízla v krku. „Mám z tebe radost, opravdu.“
„Díky, Olegu,“ odpověděla tiše, ale sebejistě. „Opatruj se.“
Vadim se usmál Olegovi, lehce přikývl a oba zmizeli za skleněnými dveřmi kavárny. Oleg pocítil, jak ho doslova prostupuje studený vítr. Na okamžik zavřel oči a vzpomněl si: „Žiju se zmrzlým poupětem…“ To řekl kdysi Lene, když ji hrubě opustil. A teď ten poupě rozkvetlo, a on sám zůstal za dveřmi, v doslovném i přeneseném smyslu.
Skrz velká okna kavárny bylo vidět, jak Lena a Vadim o něčem mluví a smějí se. Sledoval jejich gestikulace, upřímné úsměvy a uvědomil si, že celý večer je pro něj ztracený. A nejen večer – v duši se mu rozšiřoval pocit prázdnoty. Kdysi mohl být pro Lenu zdrojem sebevědomí, povzbudit ji ke změnám, podpořit v jejích snahách. Ale sám si vybral něco úplně jiného.
Oleg sklonil hlavu a odešel z kavárny. Kdyby se teď viděl, asi by si uvědomil, že zezelenal – závistí, zklamáním a možná i bolestivým pocitem promarněné příležitosti.
