Manžel mi posledními slovy vynadal a položil na mě ruku. Řekl, že se nebude plést do ženských záležitostí. Dokonce ani svůj vlastní talíř nechtěl dát do dřezu. Když jsem tedy potkala slušného muže, který se ke mně choval dobře a podporoval mě, rozhodla jsem se ho opustit. Pak se ale stal zázrak. Najednou si vzpomněl, že mám ráda bílé růže.
Začal se k mému synovi chovat vlídně a dokonce mu kupoval dárky. A třešnička na dortu – umyl po sobě nádobí. To všechno jsem sledovala, vyvodila závěry a odešla. Teď žiji šťastně v novém manželství. A moje dítě je zdravé a v bezpečí. Víte, po drastických změnách v manželově chování jsem si uvědomila, jak moc jsem se mýlila. Vždyť jsem si celé ty roky myslela, že je prostě takový, jeho povaha, jeho rodina je taková, že jsem ho nenaučila, co a jak má dělat, abych ho v tomto věku neměnila. Jak by taky mohl? Ukázalo se, že byl ve všem velmi dobrý.
Jak laskavá slova uměl, jaký to byl elegantní a galantní muž. A pak jsem se ho zeptal: “Jak to, že jsem si toho nevšiml dřív?” zeptal jsem se ho. Vždyť byl vždy zdvořilý a velkorysý ke svým přátelům, lichotivý a vstřícný ke svým šéfům, a jaké způsoby předvedl, když viděl krásnou ženu. Celou tu dobu si to vybíjel na mně a mém synovi. Vyléval si na nás veškerý svůj vztek a frustraci. Tento strach stačil jen málokomu. Nebylo tedy třeba ho měnit, všechno věděl naprosto přesně. Lidé jako on dobře vědí, komu se dá věřit a kdo je nebezpečný.
A dokážou se chovat normálně. Jen se jim nechce. Nepovažují vás za hodné dobrého zacházení. A dočasné zlepšení chování, jeden umytý talíř a bílé růže jsou naprosto jasným znamením, že musíte odejít. Škoda, že jsem neviděla, co bodá na povrchu. Ale jsem ráda, že už je to za námi a minulostí. Takže si važte samy sebe, milé ženy, a vyvoďte si vlastní závěry.
