V jednom z nejvyšších mrakodrapů moderní metropole, kde sklo odráží mraky a život se zdá být příliš vzdálený a bezduchý, žil muž jménem Maxim . Byl to milionář – nejen bohatý, ale neuvěřitelně úspěšný, jeden z těch, kterým se říká “domácí kutil”: začal s ničím a za deset let vytvořil impérium v oblasti technologií.
Za fasádou úspěchu se však skrývala hluboká samota.
Jeho dům byl v nejvyšším patře věže s výhledem na město, které nikdy nespí. Každou noc se díval na světla, poslouchal ticho probodávající srdce a cítil prázdnotu, kterou nebylo možné naplnit ani penězi, večírky, ani nejexotičtějšími cestami.
Byl sám. A nejhorší je, že už dávno přestal hledat společnost.
Až jednoho dne dostal informaci o ženě jménem Katia .
Káťa byla záhadou. Její fotografie ohromily: dlouhé tmavé vlasy, oči, ve kterých se dalo utopit, a úsměv, který dokázal probudit i ty nejvíce zmrzlé emoce. Ale nejen krásou upoutala pozornost. Říkali , že za rok zemře, pokud léčba nepomůže. Říkali, že dřív pracovala někde ve stínovém byznysu, ale byla mimo hru. Prý se smrti nebojí , protože už o všechno přišla.
A právě to — její odvaha, charisma a uvědomění si, že čas je omezený — vneslo Maximovi myšlenku: “nebo ji možná zaměstnám? Jen na čas. Jako zábava. Abych aspoň trochu cítil, jaké to je být naživu?»
Kapitola 1: první pohled
Katia přišla do jeho kanceláře v přísných černých šatech s knihou pod paží. Nežádala o peníze, nehrála roli pejska na vodítku. Ne. Sedla si naproti němu, položila ruku na stůl a řekla:
– Vím, proč jsi mě zavolal. Ale jestli si myslíš, že budu tvoje hračka, zapomeň na to. Mohu být přítelem, partnerem, dokonce inspirací. Ale ne věc.
Maxim byl šokován. Čekal něco úplně jiného. Očekával, že se bude líbit, lichotit, používat jeho peníze jako štít. Ale Káťa se na něj dívala jako na rovinu. Jako by věděla, že je také sám.
Souhlasil. Bez smlouvy. Jen slovo. A smlouva: zůstane, dokud nenajde to, co mu chybí .
Kapitola 2: učení se životu
Dny se změnily v týdny. Katia se stala součástí jeho světa. Vodila ho do uzavřených galerií, učila se s ním vařit, rozesmála se a vyprávěla příběhy ze své minulosti. Někdy jen seděli na střeše věže, dívali se na západ slunce a mluvili o všem — od dětství až po smysl existence.
“Víš,” řekla jednou, ” lidé tráví roky vyděláváním milionů, ale nikdy nechápou, jak žít jeden den tak, aby stál celý život.
Ta slova mu uvízla v hlavě. Staly se jeho novým mottem.
Káťa ho naučila radovat se z maličkostí: chuť kávy, šustění listí na podzim, první sníh, zvonění zvonku v malém knihkupectví. Ukázala mu, že svět nejsou jen čísla, dohody a moc.
Čím více času spolu trávili, tím méně Maxim chtěl, aby odešla.
Ale čím blíže byl jejich vztah, tím více cítil, že Katya skrývá něco důležitého.
Kapitola 3: minulost předchází
Jednoho večera, když stáli na střeše, seděli na podlaze, objímali se a dívali se na hvězdy, Katya najednou zamrzla.
– Co se stalo? zeptal se Maxim.
“Nejsme sami,” odpověděla tiše. – Našli mě.
Nejdřív to nepochopil. Pak uslyšel kroky. Šest lidí. Skryté ve stínu. Jeden z nich se pomalu přiblížil a řekl:
– Dlouho jsem tě hledal, Katyo. Pojďme to dokončit.
Maxim cítil, jak mu zamrzlo srdce. Nebyl na to připravený. Nebyl to válečník. Byl to podnikatel, který celý život řešil problémy s penězi.
Ale Katia…
Vstala. Ne vystrašená. Není upnutá. A sebevědomá. Jako bych věděla, že ten okamžik přijde.
– Odejděte, nebo to udělám znovu.
Její hlas zněl chladně a definitivně.
Lupiči nečekali žádný odpor. Šli na ni. Ale Katka byla rychlejší. Připravenější. Jednoho uchopila za ruku, odvrátila, druhého kopla do nohy, u třetího vytáhla nůž a namířila ho na vůdce.
Maxim byl v šoku. Viděl před sebou špatnou křehkou dívku, kterou si najal pro zábavu. Viděl válečníka. Ženu, která zná cenu života a smrti.
Nakonec všichni odešli. Kdo je zraněný, kdo jen utekl. Káťa stála, těžce dýchala, s krví na rukou. A řekla:
– Promiň, žes to viděl.
Kapitola 4: srdce a pravda
Tu noc nespali. Mluvili před úsvitem. Káťa mu všechno řekla.
O své minulosti ve světě stínů. O zradě. Jak se dostala ven. Jak utíkala. Jak se skrývala. A jak se pro ni nemoc nestala rozsudkem, ale připomínkou: musíme žít teď .
Maxim poslouchal bez přerušení. Jeho srdce se za ní sevřelo bolestí. Z obdivu k ní. Od lásky,kterou nečekal.
– Proč jsi zůstala se mnou? – zeptal se.
Protože jsi byl osamělý jako já, protože jsi potřeboval, co ti můžu dát. A protože … jsem začala mít zájem žít vedle tebe.
– A teď?
– Teď se bojím. Ne za sebe. Na nás.
Kapitola 5: láska, která mění
Po té události se Maxim změnil. Většinu svého majetku prodal, předal řízení důvěryhodným lidem. V obchodních kruzích se objevuje méně často a častěji — v životě. Začal pomáhat charitativním fondům, otevíral podpůrná Centra pro lidi s těžkými diagnózami. Začal žít.
Káťa začala s léčbou. Spolu. Prošli každou fází. Byl tam, když jí bylo špatně. Když ztratila sílu. Když jsem pochybovala. Stal se její oporou.
A i když lékaři dávali málo šancí, bojovala. Kvůli sobě. Kvůli němu. Pro příležitost být s milovanou osobou.
Epilog: Střecha světa
Po dvou letech opět stáli na střeše téže věže. Večer. Západ slunce. Město svítilo dole.
– Pamatuješ si náš první rozhovor? zeptala se Katka.
— Samozřejmě. Myslel jsem, že budeš moje zábava. A ty ses stala smyslem mého života.
Usmála se. Políbila jsem ho.
– Někdy je osud divný. Dává nám dárky v podobě bolesti. Abychom se naučili vážit si radosti.
“Miluji tě,” řekl Maxim.
– Já vím. A miluji tě.
A v tomto městě plném chaosu, samoty a rychlosti se obě duše našly. Ne dokonalé, ale skutečné. Ne věčných, ale živých.
