Manželovi se podařilo vynést kočárek a odběhnout do práce. Se synem Maximem jsme se šli projít do parku. Překvapivě v parku nikdo nebyl, jen jedna dívka se procházela s ročním dítětem. Zřejmě právě začalo chodit, protože se často plácalo zadečkem dolů. Z dálky jsem obdivovala jeho pokusy vstát z asfaltu a představovala si, jak by stejné pokusy v jeho věku dělala Maksymka. Když mě dívka míjela, naše pohledy se setkaly. Zastavila se vedle mě, pozorně si mě prohlížela a pak řekla: “Světlano, ahoj. Jsem tak ráda, že tě vidím. Byla jsem překvapená, protože jsem tu dívku neznala.
– “Promiňte, ale já vás neznám,” řekla jsem rozpačitě. Před více než rokem jsme byly ve stejné nemocnici. Tehdy jsi mi zachránila život.” – Olenko, drahá, jak ses změnila. Jaké máš úžasné dítě. Chvíli jsme si povídaly, a když odešla, vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem poprvé potratila. Zavřeli mě do pokoje k rodící ženě a Olena tam byla také. Ta dívka odmítala krmit vlastní dítě, chtěla ho dát do sirotčince. Mluvila jsem s ní a zjistila jsem, že nešťastnou náhodou otěhotněla před sedmnáctým rokem. Přítel byl v buši a rodiče jí vyhrožovali, že ji i s dítětem vyhodí, pokud ji přivede domů.
Když rodiče přijeli navštívit dceru do nemocnice, běžela jsem za sestrou a přemlouvala ji, aby dítě přinesla ukázat prarodičům. Myslela jsem, že jim pukne srdce, až ji uvidí, a stalo se. Dědeček vzal vnoučka do náruče a řekl: “Vypadá úplně jako já! Odnesli si dítě domů. Dnes už Olena poznala hodného muže, který se jejího dítěte ujal. Rodiče dívky se o svou vnučku nestarají. “Po potratu jsem otěhotněla o tři měsíce později. Nakonec jsem byla připravená dát Eleninu synovi všechno, kdyby ho opustila. Jsem ráda, že vše dobře dopadlo pro nás oba.
