V lednu bylo kolem Novomikhailovska tak chladno, že mráz na drátech jiskřil na slunci. Sedmiletý Kirill Timofeev se v pátek probudil dříve než budík své matky-právě tento den v týdnu. Zbytek času šel podle obvyklé rutiny: Mateřská škola, škola, práce, obchody. Ale pátek byl pro chlapce zvláštním dnem: ve starém šedém koši, který kdysi nosila jeho babička, pečlivě sbíral “dárky”: bochník, pár klobás, jablko nebo něco jiného, co si mohl vzít z domácího stolu.
“Zase kradeš jídlo?””- starší bratr Maxim zabručel a čistil si zuby.
“Uh-huh,” přikývl Kirill a svíral sevření o rukojeť lana koše.
Jeho matka Natalia Petrovna věděla o jeho” výletech”, ale nezasahovala: postava jejího syna byla tvrdohlavá a zdálo se zbytečné se na něco ptát. Stanovila jednu podmínku.:
– Jen se nepleť do tmy.
Kirill poslušně souhlasil, odešel po škole a vždy se vrátil před setměním.
Pustina začínala hned za železničními kolejemi. Kdysi tu stála továrna na výrobu nábytkových desek, ale teď tu byly jen rozbité betonové desky, napůl zasypané zákopy a několik osamělých topolů. V zimě vypadalo toto místo obzvláště pusté, jako by z něj mráz vysál veškerý život. Lidé se mu vyhýbali: říkali, že pod deskami jsou schované ostré kusy kovu a že by se člověk mohl poranit. A smečka toulavých psů, která se tam neustále potulovala, odháněla kolemjdoucí.
Ale Kirill šel k nejvzdálenějšímu koutu pustiny. Za hromadou desek byla malá jámka, kde prkno podpíralo otevřený poklop. Ukázalo se, že je to něco jako úkryt, podobný malé místnosti.
Chlapec položil košík na zem a vyndal jídlo.
„Ahoj, to jsem zase já,“ zašeptal, jako by ho někdo mohl slyšet.
Rozlomil chléb, opatrně nakrájel salám starým nožem a vše položil na složený novinový papír.
Zpočátku hned utekl: bylo to děsivé. Ale po třech týdnech se začal zdržovat: seděl na kusu desky a míchal si boty ve sněhu. O pět až deset minut později se z hlubin poklopu vynořil mladý červený pes, který zázračně přežil mezi mongrelami. Kulhal na zadní nohu a nenechal chlapce přiblížit se na více než dva metry.
Kirill ho pojmenoval Casper.
„Sněz to, než ti to ostatní vezmou,“ zašeptal. Pes popadl klobásu a utekl, ale jeho zlaté oči už nevyjadřovaly dřívější strach.
Tak ubíhal zima: škola, dopisy, násobilka a každý pátek pustina a Casper.
Na konci února přišly silné mrazy: minus dvacet pět. V pátek začala sněhová bouře, ale Kirill přesvědčil matku, aby ho nechala jít „do robotického kroužku“. Košík schoval pod bundu. Šel na pusté místo a zakryl si obličej šátkem.
Po Casperovi nebylo ani stopy. Poklop byl studený. Kirill si sedl, položil chleba a zapískal, jak ho to naučil dědeček. Ticho. Pak se z hloubky ozvalo tiché skřípání a kňourání.
„Casper?“
Sníh mu padal pod límec. Chlapec se rozhodl zavolat:
„No tak, vylez ven!“
Nikdo nepřišel. Pod plechem vládla tma. Kirill zvedl lucernu a posvítil si na trám uvnitř: schody nebyly vidět, ale ani tam nebyl sníh. Prostor byl pod úrovní zmrzlé země. Kirill zhodnotil situaci a zatnul zuby:
„Teď.“ Jsem rychlý.
Pohnul plechovou stěnu, zatlačil ji rukama a třesoucí se slezl dolů. Opravdu tam nebyly žádné schody: musel skočit na betonovou podlahu. Světlo lucerny osvětlilo starou komunikační chodbu, rezavé trubky a… červený pes ležel s bolavou tlapou schovanou pod sebou. Otevřel oči. Něco se hýbalo poblíž.
Kirill se podíval pozorněji a zalapal po dechu: pod Casperovým břichem se hemžily dva malí štěňátka! Od nich vycházelo to kňučivé skřípání.
„Tak ty jsi teď táta?“ – Chlapec byl překvapený.
Položil lucernu a posadil se. Pes zavrčel, ne agresivně, ale varovně.
„Neboj se. Krmím tě. Teď nakrmíme i děti.
Štěňata jedla s obtížemi. Kasper vzal klobásu, rozkousal ji, vyplivl zrní a podal ji štěňatům. Kirill ztuhnul: je to možné?
Vítr hučel nad poklopem. Zima byla strašná. Chlapec cítil, že pes tu dlouho nevydrží. Vstal a sáhl si na ruku: byla oteklá.
„Počkej. Přivedu lidi.
Kasper se na něj podíval, jako by se ptal: „Vrátíš se?“
Kirill vyšel ven a vrátil desku na místo, aby si toho nikdo nevšiml. Pak běžel k silnici, až mu dech pálil v hrudi.
K autobusové zastávce vedla trasa autobusu číslo 12. Kirill vběhl do salónku a křičel:
„Děti, tam jsou psi! Umřou!
Řidič se otočil:
„Z které třídy jsi?“
„Ze čtvrté. Prosím, pomozte mi!“
Napadlo mě příjmení – Minin, soused, který opravuje auta a vždycky sbírá toulavá zvířata. Kirill vytáhl telefon a vytočil číslo.
– Strýčku Seryozho, pomozte! V opuštěném podkroví jsou pes a štěňata.
O pět minut později už Mininův dieselový Ford řval na zasněžené silnici.
Starý poklop byl otevřen páčidlem. Serghei Minin slezl první, následován Kirillem. Pes zavrčel, ale když poznal chlapce, kousl ho.
„Kloub je vykloubený,“ řekl Minin a prohlížel si tlapku. „Vezmu štěňata. Dej psa do kufru, schováme ho. Pomůžeš mi?
Sotva jsem je všechny dostal ven. Kasper křičel bolestí, ale vydržel to. Sergej ji dal do krabice a hodil tam starou bundu.
„Počkejte tady.
Vítr utichl až v noci. Kasper a štěňata obsadili roh autoservisu, kde fungovalo topení. V ledničce byla vakcína a sérum, vše díky staré přítelkyni, veterinářce Anně Leonidovně.
Když byl pes ošetřen a štěňata dostala teplé mléko, Kirill se vrátil a zeptal se:
„Můžu přijít?
„Jistě, vrať se o víkendu,“ přikývl Minin. „Ale doma řekni pravdu.
„Dobře.“
Matka byla zpočátku rozzlobená:
„Jak jsi se tam dostal! Mohl umrznout!“
Pak ale poslouchala syna, jak vypráví o štěňátkách, a potají si otřela slzy.
„Anna Leonidovna volala, že štěňata budou vyřešena,“ řekla Natalia Petrovna večer. „A psa nenechají na ulici: je už starý. Možná si ho někdo vezme…“
Maxim, starší bratr, zamumlal zezadu od počítače:
„Vezmi si ho sám. Máme soukromý dvůr. Budeš mít jistotu.
Matka se točila kolem:
„Myslíš to vážně?“
„Co ty na to?“ Pes už není mladý, štěňata se snáze přizpůsobí.
Kirill nemohl uvěřit svým uším:
„Opravdu?“ Je hodný. Je to nic.
„Je to rozhodnuto. Jeden je v garáži na přetapit, druhý se hodí doma,“ řekl Maxim a pokrčil rameny, jako by to bylo samozřejmé.
Jarní sníh tál v nerovnoměrných chuchvalcích. V sobotu přivezl Minin sám Kaspera k Timofejevovi:
– Oko je téměř zahojené, tlapka se hojí. Schovejte dokumenty: antihelmintikum, očkování.
Kirill položil ruce na rezavý hřbet psa:
„Tak je to, teď jsi náš. Rozumíš?
Kasper olízal chlapci dlaň a po několika kolečkách po dvoře se vydal prozkoumávat nové pachy.
Štěňata si vzal Vadikov spolužák a knihovník z vesnice. Kirill teď chodil do školy, jako by se vznášel několik centimetrů nad zemí.
Na konci školního roku učitel oznámil úkol:
„Napište esej na téma: Nejlepší skutek, který jsem v zimě udělal.“
Cyril strávil spoustu času psaním křivých písmen a pečlivým formulováním svých myšlenek:
„Někdy musíš jít na místo, kde je strašidelné, abys pomohl někomu, kdo je slabší. Skutečná laskavost neznamená jen rozdělit se o kus chleba, ale zůstat nablízku, dokud chlad nepřemění v teplo.“
Učitel si přečetl práci a usmál se:
„A co se stalo dál?“
„Další?“ Kirill pokrčil rameny. „Teď už není pátek jediným dnem, kdy můžeš udělat něco dobrého.
Soused, který hostil školní rádio, navrhl:
„Proč o tom neřekneš celé třídě?“
Kirill pohladil Caspera po uchu a zavrtěl hlavou:
„Není to nic, co by se muselo hlásit celému světu. Hlavní je, že pes je naživu a už neumírá hlady.“
Casper přitakal, jako by souhlasil.
Když přišlo léto, Natalia Petrovna si všimla jedné věci: Kirill zvyku sbíral každý pátek košík. Jenže teď ho neodnášel na volné místo, ale do dvora domova důchodců na konci ulice. Tam představil Caspera starým lidem a pes se trpělivě nechal hladit.
„Proč to děláš?“ zeptala se matka.
„Někdo potřebuje chleba,“ pokrčil Kirill rameny, „a někdo potřebuje jen pět minut rozhovoru. Jako v zimě: když je teplo, je třeba se o něj podělit.“
Natalia Petrovna sledovala svého syna, jak odchází s košíkem a psem, a pomyslela si, že někdy se z vytrvalosti dítěte rodí zázraky: vidět ty, které dospělí obvykle ignorují.
A v pustém místě za železniční tratí si plevel proklestil cestu skrz sutiny. Lidé začali znovu procházet k rybníku – stádo už tam nebylo. Ale když jste pozorně naslouchali, mohli jste v šumění větru rozeznat slabou ozvěnu: skřípání prkna na poklopu a hlas vzdáleného dítěte:
– Pojď, přinesl jsem to. Sněz to, než to vezmou ostatní.
