Igor měl v poslední době problémy s hledáním práce. Obešel mnoho firem, ale ty mu nabízely buď neudržitelné podmínky, nebo práci v jiných městech. Igor nemohl odejít, protože měl manželku a tři děti. Den, kdy se s manželkou dozvěděli, že budou mít trojčata, si Ihor navždy zapamatoval. Po narození dětí se Máša a Igor snažili s dětmi vypořádat, jak nejlépe uměli. Neměli se kam obrátit o pomoc… Pro mladé rodiče to bylo zpočátku těžké. Celá rodina žila v pronajatém jednopokojovém bytě. Stávalo se, že Marička položila na podlahu v kuchyni matraci a polštář, zavřela dveře a nechala manžela několik hodin spát. Pak šel za dětmi a ona ho vystřídala. Když děti odrostly, bylo to o něco jednodušší. Děti si mohly v klidu hrát, aniž by rodiče rušily, a ti se tak mohli věnovat svým záležitostem. Ve snaze uživit rodinu Ihor vytrvale hledal práci ve svém městě, zatímco Máša se starala o děti.
Dlouho nemohli splácet své účty a dospěli do bodu, kdy jim prostě nikdo nepomohl. Kamarádi si z Igora dělali legraci, že si neustále “půjčuje” peníze. Nevěděl, jak s tím vším skoncovat. Jednoho chladného podzimního dne, když se Igor vracel domů, potkal na prahu svého domu staršího muže. Bylo zřejmé, že starý muž mrzne. Igor se rozhodl, že se starého muže zeptá, co se stalo a proč sedí na verandě úplně sám. Jak se ukázalo, neměl kam jít. Synova žena ho právě stěhovala z domu. Chlapec vyzval starého muže, aby se šel ohřát do jeho bytu, což on odmítl. Ihor šel domů sám. Tam řekl své ženě o podivném dědečkovi. Když se to Máša dozvěděla, požádala manžela, aby šel znovu do domu a pokusil se ho přivolat, kdyby náhodou ještě neodešel. Viktor vyšel ke vchodu: stařec seděl stále na stejném místě.
– “Jak se jmenujete?” zeptal se zcela promrzlého starce. “Jmenuji se Oleg Petrovič,” odpověděl muž. Poslala pro vás moje žena. “Bůh vám žehnej za vaši laskavost,” řekl, otřel si slzy a následoval Igora. Po horké koupeli si stařec sedl ke stolu a vyprávěl svůj příběh. Z dětství, kdy žil v malé vesnici, znal jídlo a hlad. Jeho rodina se usadila ve staré lázni, kterou jeho otec zdědil po dědečkovi. V té době neměli jinou možnost. -“Když jsem se vrátil z armády, můj otec už byl mrtvý. Matka žila se mnou. Z armády jsem si přivedl manželku Hannu. Náš život byl jako život všech ostatních, klidný a tichý, pracovali jsme v kolchozu. Pak se mé ženě narodil syn. Postavili jsme ho na nohy, vzali jsme si ho, ale nevyšlo to. Manželka při porodu zemřela.
Petro byl dlouho osamělý. Jednoho dne sem přišel do práce a našel Larisu. Byla to taková krásná žena. Vzal ji i s dětmi a přivedl je k sobě do bytu. Jednou, když Petro viděl, že bydlím v nějakém rozvrzaném a starém domě, pozval mě k nim. Nechtěl jsem je obtěžovat, ale on byl takový. Stejně jako ty, Ihore, hodný a starostlivý… ale už nebyl mladý… Před půl rokem zemřel… měl to přímo v práci. Odtud do nemocnice. Už jsem ho nikdy neviděl živého…” Starý muž si povzdechl. – “Pak jsem se rozhodl vrátit do své vesnice, ale ukázalo se, že dům zchátral. Vrátil jsem se k Laryšce, a ta už si vzala svého muže, chtěl jsem se postarat o děti, ale ne, řekla, proč by se měla stydět, nejsou to Petrovy děti. Eh… Tak jsem skončil na tváři, nebýt tebe…” Starému muži se opět zaleskly oči.
Marička mu spěšně nalila horký čaj a řekla, že všechno bude v pořádku. Oleh tak žil s Ihorem a Maričkou dva roky. Každý měsíc dával Kateřině svůj důchod a děkoval jí za jejich laskavost a za sto let štěstí. Jednoho dne přinesl Ihorovi nějaké papíry. Jak se ukázalo, dědeček na něj přepsal svůj dům. A to všechno proto, že cítil, že se k němu blíží stáří. I když mu Ihor nabídl vyšetření u lékaře, odmítl s tím, že to nepotřebuje. O tři měsíce později byl pryč. Zemřel v noci, ve spánku, tiše a klidně. Dědečkův odchod byl pro Ihorovu rodinu dost nákladný, museli se dokonce vzdát svého starého auta. O několik dní později musela rodina projít další životní výzvou. Majitelka bytu je opět požádala, aby se odstěhovali, protože se rozhodla, že si do bytu nastěhuje svého příbuzného.
Ihor musel znovu požádat lidi o pomoc. Ale všude, kam přišel, se mu lidé smáli. Říkali, že je to jeho vina, že si do domu přinesl příliš mnoho a všechno utratil. Nikdo mu nikdy nepomohl. Rodina musela jít do domu jeho dědečka a doufala, že tam to není tak zlé. Ihor nějak přemluvil vzdáleného příbuzného, aby mu pomohl se stěhováním. Když Oleksij viděl, jaké dědictví Ihor zdědil, začal se smát. To je ale palác! Všem o něm budu vyprávět. Jen aby ti nesedl na hlavu!” Oleksij se smíchem vyložil rodinné věci na dvůr a odešel. Dům skutečně nebyl v nejlepším stavu, ale žít se v něm dalo. Po nějaké době začal Ihor opravovat alespoň jednu další místnost v domě. Při zvedání prken z podlahy narazil Ihor na cosi železného. Opatrně prkno odstranil a zalapal po dechu: v podlaze byla vykopána malá díra, v níž byl v rozpadajících se hadrech vidět starý litinový hrnec plný zlatých mincí a šperků.
Zavolal svou ženu a začal jí ukazovat poklad. Oba plakali a smáli se zároveň. Zanedlouho se místo stoleté chatrče objevil velký a prostorný dům. Na její místo pak dědeček Oleh dostal nový mramorový pomník. Po nějaké době, když si Ihor najal několik vesnických řemeslníků, si mohl otevřít vlastní malou stavební firmu, která patřila k nejlepším v okolí. Jednoho dne chtěl Oleksij navštívit Igora, který si z něj dělal legraci, že je hodný na cizího dědečka. Alexejův dům procházel rekonstrukcí, a tak se rozhodl, že svému starému příteli odveze nějaký šrot, který měl. Šel se tam se svou ženou podívat, co se z Igorova starého domu stalo. Alexej dlouho hledal to pravé místo. Myslel si, že možná zabloudil a spletl si vesnici.
Oleksij a jeho žena se proto rozhodli zeptat se nedalekého řidiče džípu, jestli nezná cestu. Představte si jejich překvapení, když uviděli Ihora, jak ze zadní části džípu vyndává tašky. -Ihor???? – Oleksiy na něj zavolal. -A to jsi ty. Co tady děláš?” zeptal se Igor. “Jak to?” zeptal se koktavě Alexej, bezradně se otočil a uviděl, že jeho žena má kulaté oči. – “Já jsem… jak to říct… No… – Jdi…” Igor se usmál. V tu chvíli k němu přiběhly děti a radostně si od otce vzaly tašky s dárky. Ihor zajel autem na dvůr a vešel do domu. “Aha, kdo tam byl?” zeptala se s úsměvem Marička. -“Aha, ptali se na cestu… Zabloudili…” odpověděl Ihor. “A co jsi udělal ty?” “Nic, poslal jsem je… Řekl jsem jim, kam mají jít…” Ihor se zasmál a objal svou ženu.
