Večer v kavárně probíhal jako obvykle, klidně, rytmicky, jako by se čas rozhodl zastavit v této příjemné atmosféře. Anya obratně obsluhovala hosty a pohybovala se mezi stoly s obvyklou grácií, jako by znala každý svůj krok. Její pohyby byly přesné, tvář jí zářila přátelským úsměvem a její hlas byl tak jemný, že i ti nejstydlivější zákazníci jí odpovídali stejnou mincí. Byla dobrá ve své práci: pozorná, přesná, vždy našla ta správná slova pro každého zákazníka. Za oknem pršelo, pomalu, ale hustě, jako by město někde za sklem plakalo. Uvnitř panovala atmosféra domácího tepla – vonělo čerstvě uvařenou kávou, křupavými croissanty, skořicí a ještě něčím, co bylo těžké definovat, ale bylo to známé. Tato kavárna se pro mnohé stala útočištěm před shonem a hádkami, osamělostí a neklidem. A pro Ani také.
Právě se chystala odnést špinavé nádobí ze stolu číslo pět – toho u krbu, kde obvykle sedávali dva důchodci nebo studenti s notebooky – když se dveře znovu otevřely. Do místnosti vnikl proud studeného vzduchu spolu s kapkami deště. Hosté na okamžik ztichli, někdo se podíval ke dveřím, ale rychle se vrátil ke své práci. Pro všechny to byl jen další zákazník. Ale ne pro Ani.
Muž vešel sebevědomě, i když jeho oblečení vypadalo opotřebovaně a bylo zřejmé, že pračku už dlouho neviděl. Byl vysoký, měl široká ramena a na sobě šedý kabát, který byl promočený na kůži a přilnul k němu. Boty mu s tupým zvukem dopadaly na podlahu a zanechávaly stopy vody. Aniž by se rozhlédl, zamířil do vzdáleného rohu u okna – nejklidnějšího místa v kavárně, kam málokdy vkročili lidé, kteří sem nechodili pravidelně. Teprve tehdy Anya zvedla oči… a uviděla ho.
Podnos jí vypadl z rukou, jako by svaly najednou ztratily sílu. Nádobí se s hlukem rozbilo o podlahu a střepy porcelánu se rozletěly všude kolem, jako by se lekl. Rozhovory v místnosti utichly. Někdo překvapeně vykřikl, ostatní se začali otáčet, aby pochopili, co se stalo. Ale Anya nic neslyšela. Necítila ani chlad, ani vůni kávy, ani svůj dech. Před ní, několik metrů od ní, stál muž, kterého považovala za mrtvého.
Ježci si pamatují svou přezdívku a dokonce mohou ukázat, co chtějí
„Maxim?“ vyklouplo z něj téměř bez zvuku, jako poslední výdech.
Muž pomalu zvedl hlavu. Jeho tvář byla tak povědomá, že mu bolest prořízla hruď, jako by mu někdo holýma rukama vyrval vzpomínky. Všechno bylo na svém místě — lícní kosti, mírný hrb na nose, ty oči… Ty samé oči, v nichž se ráda ztrácela, které se na ni dívaly s něžností, důvěrou a slibem věčnosti. Pohled byl jiný — chladnější, nepřítomnější, cizí. Ale byl to on. Poznala by ho mezi miliony.
Anya si nepamatovala, jak se tam dostala. Nevšimla si, jak prošla halou, jak šlapala po střepech, jak lidé ztichli a sledovali ji s ustaranými pohledy. Teď se její svět zmenšil na jediného člověka. Stála před ním, třásla se, měla vlhké tváře a neuvědomovala si, že pláče.
„Jsi to ty?…“ zašeptala, téměř prosíc. „Jsi to ty… Jsi naživu?…“
Muž dlouho mlčel. Díval se na ni, jako by se snažil v paměti najít alespoň nějakou stopu. Ruce měl položené na kolenou, klidné, ale napnuté. Nakonec vstal. Položil dlaně na stůl a opřel se o něj, jako by se bál, že upadne.
„Je mi líto, asi jste se spletli,“ řekl nakonec klidným, téměř úředním hlasem. „Jmenuji se Artem.
Slovo viselo ve vzduchu jako rána. Anya udělala krok zpět, jako by ji někdo strčil. Ale ne. Nemohlo to být omylem. Byl to on. Maxim. Její manžel. Muž, se kterým žila sedm let, kterého milovala, kterého pohřbila vlastníma rukama.
„Ty jsi umřel…,“ řekla sotva slyšitelně. „Pohřbila jsem tě vlastníma rukama…
On se zamračil, v jeho očích se mihl stín neklidu, možná dokonce soucitu. Vytáhl peněženku, opatrně ji otevřel a ukázal jí pas:
„Vidíš? Artem Leonov. Nikdy jsem nebyl ženatý. Odpusť mi…“
Anya se znovu odtáhla. Srdce jí bušilo, jako by ji varovalo: „Něco není v pořádku.“ Všechno kolem ní začalo mizet, jako by se realita rozpadala. Chtěla něco říct, ale slova jí uvízla v krku.
V tu chvíli se k ní přiblížila její kolegyně Lera, mladá žena s mírnou povahou a bystrou myslí.
„Já jsem ho už viděla,“ zašeptala jí do ucha. „Přišel před dvěma měsíci a ptal se, jak se jmenují lidé, kteří tu pracují. Ale dovnitř nešel. Je to divné…
Anya se otočila. Ale muž už mířil k východu. Vrhla se za ním, vyběhla na ulici a stihla jen zahlédnout, jak se zavírají dveře černého auta. Auto odjelo. Zůstala jen vůně deště, mokrý asfalt a… vzkaz.
Na mokrém papíru, rozmazaném vodou, bylo jen pár řádků:
„Odpusť mi. Udělal jsem to pro tvé dobro. Vše ti vysvětlím… Brzy.“
Anya stála v dešti a svírala v ruce mokrý lístek. Srdce jí bilo stejně jako první den, kdy ji Maxim požádal o ruku. Jenže teď místo radosti v ní hořela úzkost, strach a otázka, která jí nedala spát:
Kdo to vlastně byl?
Následující ráno začalo s odhodláním. Anya se do kavárny nevrátila. Převlékla se v služebním pokoji, nechala Lere klíče a odešla do noci. Hlava se jí točila myšlenkami. Všechno, co se stalo, se zdálo jako šílený sen, ale paměť jí nedovolila zavřít oči a zapomenout.
„Pro tvoje dobro… Co to znamená?“
Vzpomněla si na nehodu. Na ten strašný ráno, kdy jí řekli, že se Maxim nevrátil z pracovní cesty. Jeho auto bylo nalezeno v příkopě, zničené, převrácené. Tělo bylo identifikováno podle dokladů a zbytků oblečení. Tvář byla téměř úplně zničena. Tehdy se jí zdálo, že ano, že to byl on… Ale teď se její pochybnosti hromadily jako sněhové koule.
Následujícího rána začala prohledávat archivy. Našla telefonní číslo vyšetřovatele, který případ vyšetřoval. Ten už byl v důchodu, ale souhlasil, že se s ní setká. Setkali se v malé kavárně na okraji města.
„Chceš znát pravdu, Anya?“ zeptal se a připravoval čaj. „Tak poslouchej.“
Starý muž vytáhl starou složku. Na obálce bylo těžko čitelné:
PŘÍPAD Č. 7834 – SMRT M. GORELOVA.
„Tvůj manžel… tehdy nezemřel,“ řekl a podíval se jí přímo do očí.
Byl zařazen do programu na ochranu svědků. Stal se klíčovým účastníkem velmi nebezpečného případu. Jednalo se o korupci na vysoké úrovni – významní úředníci, smlouvy, vraždy. Pokusili se ho odstranit. Ale FSB byla rychlejší. Odvezli ho pod jiným jménem. Nařídili nám, abychom ho prohlásili za mrtvého. Pro vaši bezpečnost.
„Proč jste mi to neřekli?“ dusila se Anya.
„Byla jste podezřelá. Báli se, že byste mohla promluvit. Ani on to nevěděl. Prosil nás, abychom se s vámi spojili, ale rozkaz byl přísný. Pak mu dali nový život. Nový pas. Vše.
Anya mlčela a svírala pěsti.
„A teď?“ zeptala se nakonec. „Proč se vrátil?“
„To znamená, že se vrátila hrozba,“ odpověděl stařec s pochmurným výrazem. „Nebo… se rozhodl, že už nechce žít ve stínu.“
Téže noci zazvonil na jejím telefonu neznámé číslo.
„Anya,“ ozval se hlas, který neslyšela sedm let. „Odpusť mi. Sledoval jsem tě celou tu dobu. Ale oni to zjistili. Teď jsi v nebezpečí i ty.“
„Kdo jsou?!“
„Ti, kteří mě tehdy chtěli zabít. Nemůžu tě do toho zaplést, ale musíš vědět, že pokud znovu zmizím, nebude to moje rozhodnutí.“
Poslal jí adresu:
„Zítra. V 21:00. Nezpozd se.“
Anya dorazila včas. Stará chata na okraji města, s oprýskanými stěnami, neudržovanou zahradou a verandou, která se chystala zřítit. Ticho přerušovalo jen cvrkání cvrčků a vzdálené štěkání psů. Maxim čekal uvnitř – živý, vyčerpaný, s očima, v nichž stále zářila láska.
Ale sotva se objali, ozvaly se venku kroky. Světla reflektorů, šustění větví, těžké boty na vlhké zemi.
„Je pozdě…“, zašeptal. „Našli nás.“
Maksim se vrhl ke zadním dveřím.
„Utíkej,“ zašeptal. „V lese je stará stezka. Odvedu jejich pozornost!“
„Ne!“ Anya ho chytila za ruku. „Už jednou jsem tě ztratila. Podruhé to nepřežiju!“
Ale v okně už byly vidět siluety. Čtyři lidé. Jeden s termokamerou. Druhý měl pistoli, jejíž tlumič se leskl v měsíčním světle. Nebyli to obyčejní lidé, byli to katové, profesionálové, pro které byla smrt součástí práce.
Maksim vytáhl ze skříně starou pistoli z vojenských časů. Zkontroloval zásobník. S třesoucími prsty ho znovu nabil.
„Stejně jsem nežil svůj vlastní život, Anio…“, zašeptal. „Alespoň ať umřu opravdu.“
Ania se mu podívala do očí a pochopila: strach v něm už dávno zemřel. Zůstalo jen odhodlání.
„Tak společně,“ řekla tiše.
V tu chvíli se dveře vyrazily z pantů.
Výstřel. Další.
Křik. Hluk těl.
Po hodině se vše uklidnilo. Dorazila FSB. Přišli na základě informace. Příliš pozdě… téměř.
Tři z útočníků byli mrtví. Jeden byl zraněný. Maxim žil. Měl vážné zranění na rameni. Anya byla v pořádku. Celou dobu stála vedle něj a držela mu hlavu na hrudi.
„Zatkli jste mě, když už jsem neměl čeho se bát,“ řekl Maxim, když ho nakládali do sanitky. „Ale děkuji vám.“
Mohl jsem obejmout svou ženu. A už neutíkám.
Po šesti měsících žili v jiné zemi. Nové příjmení, nový dům, nová jména. Ale teď byli spolu. Bez strachu, bez lží. On pracoval jako učitel dějepisu. Ona si otevřela malou útulnou kavárnu, která voněla skořicí a kávou.
Někdy dostávali podivné dopisy bez zpáteční adresy. Někdy do kavárny vcházeli cizinci s pozornými pohledy.
Ale nejdůležitější bylo, že se každé ráno probouzela vedle něj. Skutečná. Živá.
A už ho nikdy nenechala odejít.
