Obrovská gorila se vrhla přímo na Polinu a cenila ostré zuby. Zvíře se s neuvěřitelnou obratností proplétalo křovím, aniž by si všímalo prudkého deště nebo kluzkých větví pod nohama. Zdálo se, že ho nic nemůže zastavit. Rychle se přibližoval a dívka zůstala nehybná, ochromená strachem.
Polina přijela do Afriky jako zkušená cestovatelka. Měla za sebou amazonské pralesy, tropy Thajska, cesty do odlehlých koutů Asie. Nebála se divoké přírody a cítila se sebejistě. Proto přijala varování místního průvodce se skepsí.
„Džungle je nebezpečná,“ řekl jim, když se blížili k hotelu. „Je tam spousta divokých zvířat. A nejen zvířat. Raději nechoďte sami.“
Polina se usmála: „Klasický způsob, jak vydělat na turistech. Asi chce víc rezervací na výlety.“
První dva dny se držela plánu: s přáteli navštívila okolí, navštívila centrum pro rehabilitaci zvířat, procházela se vesnicemi. Ale už třetí den měli její přátelé dost aktivní dovolené a rozhodli se strávit den u bazénu, průvodkyni dali volno.
Polina se nudila. Měla ráda pohyb, objevování nových míst. A tady – žabky, koktejly, opalování… To nebylo pro ni.
Sbalila si batoh: vodu, trochu jídla, mobilní telefon – pro případ nouze. Před odchodem si zapsala číslo záchranné služby, aby byla v bezpečí. Na první pohled bylo vše dobře promyšlené.
Na recepci se správce, když se dozvěděl, že jede do džungle, začal dělat starosti. Jeho angličtina byla lámaná, ale intonace byla jasná – gestikuloval, opakoval slova „nebezpečné“, „nevrátí se“, „černý duch“.
Polina pokrčila rameny. Muž měl na krku nějaké talismany, mezi nimi i slepičí pařát, což v ní vzbudilo spíše nedůvěru než strach. „Hlouposti. Chtějí jen, abychom vždycky využívali služeb průvodce,“ pomyslela si a rozhodným krokem zamířila k okraji lesa.
Podle mapy bylo nejbližší jezero jen pár kilometrů daleko. Polina doufala, že se vrátí před setměním. Přitáhla si batoh výš, zhluboka se nadechla – vzduch byl prosycen vůní vlhké země, květin a něčeho starodávného, neznámého – a vykročila do stínu stromů.
První dva kilometry uběhly snadno. Dívka obdivovala exotické rostliny, poslouchala zpěv ptáků a odháněla otravný hmyz. K jezeru zbývalo už jen kousek – cítila se skvěle.
Ale v jednu chvíli se všechno najednou ztišilo. Žádné cvrlikání, žádné křik opic. Jen kapky vody padající z listí a šustění listí ve větru. Polina se pozorně rozhlédla, ale nic podezřelého si nevšimla.
A pak se obloha zatáhla. Někde v hloubi vědomí jí probleskla vzpomínka na slova správce – o černém duchu, který odvádí lidi hluboko do lesa. Naskočila jí husí kůže.
Někde v dálce zahřmělo. Polina sebou trhla. V hlavě jí bleskla myšlenka: „Mám utéct?“
A v tu chvíli jí na tvář dopadly první velké kapky deště. Dívka zvedla hlavu a zasmála se:
„To je jen déšť. Ptáci se vylekali a schovali se. Zvířata cítí počasí.“
Mezitím se obloha pokryla hustou vrstvou šedých mraků a v lese se setmělo, jako by nastala noc. Velké kapky dopadaly na listy, na zem, na její ramena. Vonělo vlhkostí, mechem, zemí po dlouhém suchu.
Polina se otočila a rozhodla se vrátit do hotelu. Ale neudělala ani pár kroků, když déšť náhle zesílil a proměnil se v opravdovou bouřku. Voda se valila jako ze zdi, jako by se nebe rozhodlo vyprázdnit všechny své zásoby vlhkosti.
Během několika minut byla Polina promočená na kost. Nemohla se schovat pod žádný strom – listy propouštěly vodu jako síť. Celý prostor kolem ní se sléval v mlhavou mlhu: neviděla nic dál než na délku paže.
Začala utíkat. Neohlížela se, nekontrolovala směr. Kompas v jejích rukou se houpal jako zbytečná hračka – bylo nemožné se orientovat. Zem pod nohama změkla a proměnila se v bláto. Listy klouzaly, pokrčené nohy sotva udržely rovnováhu.
A pak – náhlý skok, ztráta rovnováhy… Polina upadla na mokré listí. Ostrá bolest jí projela kotnem. Dívka vykřikla a chytila se za nohu. Očekávala, že uvidí zlomeninu nebo hlubokou ránu, ale kůže byla neporušená. Bolest však byla stále silnější, jako by jí někdo vrážel jehly do svalu.
Skrz slzy a temnotu před očima čekala, až bolest ustane. Místo toho však náhle přestalo pršet. Trochu se rozjasnilo. A pak Polina zaznamenala pohyb deset metrů od sebe – obrovskou temnou siluetu, která se k ní pomalu blížila.
Gorila.
Nebyl jen velký – byl obrovský. Svaly mu pulzovaly pod mokrou kůží, ramena měl širší než člověk a pohled ostrý a pozorný. Jeho zaťaté zuby se leskly i v šeru.
Polina instinktivně ustoupila. Průvodce jí vyprávěl o takových zvířatech: vládcích těchto míst, silných a nebezpečných. Člověk bez zbraně neměl šanci. A ona byla úplně sama. Pouhá turistka, ztracená na místě, kde neměla být.
Srdce jí bušilo tak silně, že měla pocit, jako by jí vyskočí z hrudi. Ruce se jí třásly. Hlavou jí prolétla absurdní myšlenka: „Překročit půl světa, aby se člověk stal obědem pro zvíře?“ Tato představa ji donutila k nechtěnému, tichému, téměř hysterickému smíchu. Nečekaný zvuk gorilu přimrazil na místě. Zvíře se na ni tázavě podívalo, stále hrozivě, ale už se nepohlo.
V tu chvíli si vzpomněla na příběh průvodce: osamělý člověk s dravcem, rozepnul kabát, zakřičel – a zvíře ustoupilo, protože si myslelo, že našlo soupeře.
Polina neměla bundu. Neměla ani košili – jen tričko a mokré šaty. Ale nápad se ukázal lepší než strach. Roztáhla ruce, zvedla je vysoko a křičela – ze všech sil, až jí ztuhlo hrdlo.
Gorila sebou trhla. Pauza. Její úsměv se změnil v zmatený pohled. Bylo to úspěch.
Polina křičela znovu, hlasitěji, zoufaleji. Možná ji někdo uslyší. Možná to zvíře vyděsí. Ale každý další výkřik byl slabší. Krk ji pálil, hlas slábl a déšť vše přehlušoval.
Gorila se znovu pohnula vpřed.
Polina se vrhla na stranu, ale noha ji zradila. Bolest v kotníku byla silnější než strach. Paměť jí poradila: „Jestli je vedle tebe medvěd, předstírej, že jsi mrtvá.“ Neměla chuť předstírat, že je mrtvá, ale neměla jinou možnost.
Sklopila ruce, pomalu se natáhla na zem a zmlkla.
Studená voda jí stékala po tváři. Každý nádech byl těžký. Nad ní už byly slyšet zvuky.
Zvíře ji obklopilo a očichávalo. Tlapou se dotklo její ruky, pak nohy. Když se dotklo jejího zraněného kotníku, Polina nedokázala potlačit výkřik. Zvíře stáhlo tlapu, zůstalo nehybně stát, pak dívku náhle popadlo a hodilo ji přes své široké rameno.
Ani nestačila zakřičet.
Gorila ji odnesla někam hluboko do džungle, aniž by si všímal jejího zmítání a sténání. Polinin obličej byl přitisknutý k jeho vlhké straně, krev jí bušila v uších…
Polina cítila, jak jí mrznou údy. Hlavou jí prolétla hrozná myšlenka: nevedou ji do své jeskyně, aby jí dělala společnost… ale jako kořist. Zoufale se snažila vzpomenout si, čím se gorily živí, ale ukázalo se, že se před cestou ani neobtěžovala si o tom přečíst.
Bylo zbytečné se bránit. Síly byly nerovné. Dívka se proto jen držela tlusté, mokré srsti na zádech zvířete, aby nespadla. Gorila ji nesla hustým lesem, skákala přes padlé stromy, jako by nenesla člověka, ale peří. Nakonec se zvíře zastavilo. Dorazili do malé, temné, ale suché jeskyně.
Polina spadla na kamennou podlahu a bolelo ji celé tělo. Kůže na kolenou a dlaních byla odřená až do krve. Náhle se otočila tváří k gorile a přitiskla se ke zdi, jako by se snažila splynout se skálou.
Snažila se být neviditelná, ale noha ji bolela a nemohla s ní hýbat. Gorila o ni zdálo se, že ztratila zájem. Sedla si ke vchodu a začala se dívat na déšť, jako člověk, který se prostě rozhodl odpočívat sám.
Polina se lehce pohnula. Žádná reakce. Pak sebrala síly, klekla si na kolena a pomalu se plazila k východu. Pohyb byl bolestivý a nepříjemný, ale neměla na výběr.
V tu chvíli se zvíře znovu objevilo vedle ní. Bleskurychle. Před ní se tyčila obrovská postava pokrytá svaly. Kousnutí. Tesáky. Výkřik, který otřásl stěnami jeskyně.
Krev jí ztuhla v žilách. Polina pochopila: pokud se rozhodne zaútočit, nemá šanci. Žádnou.
Gorila ji odstrčila ramenem – ne silně, ale s jasným významem: „Tam, kde je to bezpečné“.
Polina se poslušně otočila ke zdi. Zvíře znovu zaujalo své místo u vchodu a zůstalo nehybně sledovat kapky deště, které už nepadaly tak silně.
A pak to pochopila. Možná…
Gorila ji nechtěl sníst.
Zachránil ji. Vytáhl ji z nebezpečných keřů a odnesl na suché místo. A teď ji hlídal.
„Je tam venku ještě někdo?“ pomyslela si Polina. „Nějaký neznámý predátor, kterého se nebojí ani zvíře takové velikosti. To znamená, že jsem tady v bezpečí víc než v lese.“
Dívka dýchala pomalu. Poprvé toho dne necítila strach, ale… vděčnost.
Rozhodla se využít přestávky a zkontrolovat telefon. Vytáhla ho z mokrého batohu a s bušícím srdcem stiskla tlačítko pro zapnutí. Displej zablikal. Fungoval!
Záchranná služba odpověděla rychle. Dívka jim vysvětlila, kde se nachází, a popsala, co se stalo. Řekli jí, aby zůstala na místě a neztrácela spojení. Pomoc byla na cestě.
Gorila, která sledovala její počínání, nevykazovala žádné známky agresivity. Naopak, se zvědavostí sledovala, jak se člověk zabývá malým lesklým předmětem.
Polina, která cítila zvláštní pouto mezi sebou a tímto zvířetem, se rozhodla mu poděkovat. Vytáhla z batohu sušenky, ulomila kousek a ukázala ho zvířeti:
„To je jídlo. Je to dobré. Dej si.“
Pak si ho dala do pusy a začala žvýkat. Zvíře ji dlouho pozorovalo, pak opatrně vzalo nabízený kousek. Ozvalo se skřípnutí. Neodmítlo to.
Tak, v divoké jeskyni, za zvuku deště, mezi nimi vzniklo něco jako porozumění.
Po několika hodinách záchranáři Polinu našli. Když se v dálce ozvaly kroky a hlasy lidí, gorila vstal. Podíval se na dívku. Pak ji opatrně zvedl na rameno, vynesl z jeskyně na mýtinu a opatrně ji položil na zem.
Teprve poté se zvíře vzdálilo. A zmizelo mezi stromy tak tiše, jako by tam nikdy nebylo.
…
Polina se vrátila domů. Po týdnu, dvou, třech začaly události blednout jako sen. Ale jedna věc jí zůstala navždy: v nejdivočejších koutech světa někdy nežije hrozba, ale ochrana. I pod podobou zvířete lze najít soucit. Někdy dokonce větší než u lidí.
