Když se Daria vrátila domů, město už zahalila tma. Vlhká a chladná obloha splývala se střechami a po mokrém asfaltu stékaly tenké pramínky po nedávném dešti. Louže odrážely jasná světla pouličních lamp, která blikala jako unavené oči. Vystoupila do čtvrtého patra – výtah byl opět rozbitý. V hale to vonělo starobylostí: prachem, plísní a sotva znatelnou vůní dítěte – jako by tudy před chvílí prošel někdo s dítětem v náručí.
Jako obvykle chtěla překročit práh a zavolat na manžela: „Maxi! Jsem doma!“ – ale slova jí uvízla v krku. Hned u vchodu stál dětský kočárek. Starý, velký, s vybledlými modrými okraji, na některých místech poškrábaný. Paprsky pouličního světla, které pronikalo špinavým oknem, se lehce odrážely od koliesek. Na podlaze šustily suché listí, které sem zavál průvan.
„Maxi! Co to je?“ její hlas zněl napjatě. „Zase to přinesli sousedé? Musíme si promluvit, ať nám nezabírají místo v bytě!“
Z hloubi bytu se ozval Maximův hlas:
„To nejsou sousedé, Dasho… To je… to je náš vozík.“
Daria zůstala nehybná. Její manžel vyšel z pokoje a nesl v náručí tlustý balík. V růžovo-modré dečce klidně spal novorozenec – malý, s červenými tvářičkami, mírně pootevřenými ústy a pravidelným dechem.
Maxim jí podal lístek. Daria okamžitě poznala písmo:
„Dario, odpusť mi. Neměla jsem na výběr. Jeho otec mě opustil ještě před jeho narozením. Pak jsem potkala jiného muže, odjíždíme do zahraničí. On dítě nechce. Prosím, postarej se o Romu. Vím, že jsi dobrá. Odpusť mi… Ksenia.“
Daria se opřela o zeď a sesula se na podlahu. Studený vítr foukal oknem, strhával poslední listy ze stromů a házel je po dvoře. Dívala se na dítě a cítila, jak se jí svírá srdce. Roma. Syn její mladší sestry. Ta zmizela před třemi lety po hádce. A dnes její syn stál na prahu cizího života.
Maksim podrážděně povzdechl:
— Dash, představ si — jsou tři hodiny ráno a on křičí tak hlasitě, že sousedi zavolají policii. Takhle to nemůže pokračovat. — Tak jdi do obýváku, já s ním zůstanu. — Koneckonců, je to můj byt! Teď už se vůbec nevyspím?
Následující den začal pochmurně. Nad domy visela šedá oblačnost, vzduch byl vlhký a pronikavě chladný. Daria malého lépe přikryla a vydala se do parku. Aleje byly pokryté listím všech podzimních barev – žluté, červené, hnědé. Pod nohama bylo slyšet šustění a skřípání. Někde v dálce někdo pálil větve – zápach kouře se mísil s vůní vlhké země. Šla pomalu, kočárek se lehce houpal a v hlavě se jí honily znepokojivé myšlenky: jak získat opatrovnictví? Kde má hledat Ksyushu? Co má dělat, když se jí to nepodaří?
„Daria!“ ozvalo se najednou za ní.
Otočila se. Před ní stál asi třicetiletý vysoký muž v dlouhém béžovém kabátě. V jeho tmavých očích se zračila zmatenost a nejistota.
„Kdo jste?“ zeptala se opatrně.
„Jmenuji se Igor. Jsem… Romův otec.“
Daria cítila, jak jí v žilách tuhne krev.
„Co chcete?“
„Chci svého syna. S Ksenií jsme nebyli oficiálně manželé, ale je to moje dítě. Můžu udělat test DNA.“
„Na test zapomeňte!“ odpověděla Daria ostře. „Už jste ho jednou opustil.
Myslíte si, že vám ho jen tak dám? Odejděte a už se tu neukazujte.
Srdce jí bušilo jako buben. Náhle se otočila a začala rychleji kráčet. Kolečka vozíku hlasitě klapala po dlažbě a studený vítr jí foukal do tváře.
Doma Daria všechno řekla Maximovi. Ten se zasmál:
„Výborně! Ať si ho vezme. Třeba pak začneme znovu normálně žít.“ „Poslouchal jsi mě vůbec? On ho opustil!“ „A já ho podle tebe neopouštím?
Teď myslíš jen na něj! My máme dluhy, práci, vztahy! Maxim náhle vstal, vzal si bundu a práskl dveřmi. V bytě nastalo ticho, které rušilo jen lehké dýchání dítěte. Daria stála uprostřed pokoje a cítila, jak se v ní všechno hroutí.
Druhý den se vrátila do parku. Vítr zesílil, obloha byla zatažená a místy pršelo. Romka klidně spal v kočárku. A najednou se ozval hlas:
„Daria, počkej, prosím…“
Tentokrát se zastavila.
„Neopustila jsem je. Hledala jsem Ksyushu. Zmizela. Když jsem ji našla, už se rozhodla. Chtěla se vzdát dítěte a odejít. Přišla jsem, ale bylo už pozdě. Teď chci být se svým synem. Mám byt, stálou práci, dokonce i chůvu. Můžeš ho vidět, kdykoli budeš chtít.
Nechci ho, nabízím ti ho.
Daria dlouho mlčela. Vítr jí čechral vlasy a kočárek mezi nimi se zdál jako neviditelná hranice. V jeho očích viděla únavu, lítost a odhodlání. Neomlouvala se, neprosila – mluvila prostě ze srdce.
„Dobře,“ řekla nakonec. „Ale budu ho často navštěvovat. Velmi často.“
O několik dní později za ním přišla. Prostorný třípokojový byt v nové budově na okraji města. Světlý, teplý, útulný. V dětském pokoji stála upravená postýlka, měkké hračky, knihy v regálech a svítila teplá lampička. Vše svědčilo o péči a lásce.
„No, teď se vyspíme!“ zamumlal Maxim, když se vrátila. „Nečekala jsem, že ho vezme tak rychle!“
Daria se na něj dlouze podívala. A najednou se zeptala:
„A své děti taky tak snadno opustíš?“ „Ano, ale těch cizích už mám dost!“
Žil jsem dobře i bez nich!“ odpověděl ostře.
Ráno si tiše sbalila věci. Maxim se ji ani nepokusil zastavit:
„Jen se nevracej.“
Odstěhovala se k přítelkyni a spala na rozkládací pohovce v kuchyni. Druhý den zavolala Igorovi:
„Můžu přijít? Musím vidět Romu.“
Přivítal ji vřele. V jeho očích byla vidět bolest, ale ne lítost. Opatrně se jí zeptal:
„Jsi v pořádku?“
„Odešla jsem od Maxe. Už jsem to nemohla vydržet.“
Přikývl. Pak, jako by se rozhodl, řekl:
„Máme tři pokoje: jeden je můj, druhý je Romkův a třetí může být tvůj. Zůstaň.“
A Daria zůstala.
Uplynuly dva roky. Vzali se. O rok později se narodila Masha – malá holčička s růžovými tvářičkami, měkkými a chlupatými ručkami a očima po mamince. Jejich dům se naplnil vůní vanilky, kávy a dětské krémové. Bouře kreslila vzory na okna, v kuchyni hrálo rádio a Daria se poprvé po mnoha letech cítila doma. Kde bylo teplo. Kde byla milovaná. Kde byla očekávaná.
