– Tonyo, proč to děláš? Tvá snacha nikdy nebude tvou vlastní dcerou a tvůj vnuk na tebe brzy zapomene. Znovu se vdá a zapomene na tebe,” říkají mi přátelé. Ale to přece nemůžu udělat! Stydím se za to, jak jsem vychovala svého syna. Vychovala jsem ho sama, bez mužské ruky, a teď se potýkám s následky. Vadym se oženil před sedmi lety. Nastia přijela do našeho města studovat. Pronajali si byt a začali spolu vycházet. Od prvního dne náš vztah nefungoval. Neměli jsme otevřené konflikty, ale Nasťa si na mě dávala pozor. Do jejich života jsem moc nezasahoval, protože jsem pořád pracoval. Nezajímaly mě ani žádné inspekce – nechal jsem je žít si svůj život, jak chtěli. Když mě pozvali na návštěvu, přišel jsem, a někdy mě navštívili oni. O dva roky později se mi narodil vnuk. Děti si dál pronajímaly byt, i když snily o vlastním. Když vnuk vyrostl, začali se hádat. Vadim mi přísahal, že nikoho nemá, protože jsem to cítila.
Počkal, až Artem začne chodit do školky, a podal žádost o rozvod. “Mami, proč jsi nervózní? Zaplatím policii. Maria je mimochodem taky těhotná a Nasťa by se měla živit sama, ať jde k rodičům, řekl mi syn. Samozřejmě jsme se pohádali, protože jsem s jeho jednáním nesouhlasila. Nasťa nechtěla nikam jít, protože ve svém městě by byla bez práce a její syn by byl bez školky. A její rodiče tam na ni opravdu nečekali. Začala si hledat pokoj k pronájmu, protože na plnohodnotný byt neměla. Po rozvodu jsem se snachou udržovala telefonický kontakt. Jednou jsem se k nim chystala na návštěvu, protože neteř mi chtěla dát na vyzkoušení oblečení svého syna. Anastázie mě neviděla příliš ráda. Zřejmě se na ní projevovala zášť vůči bývalému manželovi. Koneckonců měla těžké období – Vadym nevydělával dost na to, aby uživil svou novou rodinu. Přijel jsem zrovna ve chvíli, kdy vnuk obědval.
“Boršč bez masa mi nechutná. Máma nemůže koupit kuře, protože musí platit nájem,” řekl můj vnuk a snacha se otočila k oknu a začala plakat. Zeptala jsem se snachy, jestli bych mohla jít s vnukem na procházku. Řekla, že ano. Šli jsme spolu do supermarketu koupit nějaké jídlo. Když jsme šli po cestě, vzpomněl jsem si, jak jsem jako dítě jedl u babičky stejný boršč bez masa. Ale tehdy tak žili všichni lidé. Od té doby jsem začala snaše s rashimem pomáhat. Můj syn o tom nevěděl, ale jednoho dne mu to Artem řekl. “Nemůžeš koupit vnučce kolo, ale platíš jim nájem.” Syn mě napadl: “Chceš, aby tvůj syn bydlel na nádraží? Nasťa vychovává dítě sama a ty… Nemáš svědomí, tak ti musím platit za věci,” odpověděl jsem. Řekl, že jsem cizí ženu vyměnil za vlastního syna. No, budiž, ale můj vlastní vnuk nebude jíst boršč s vodou sám.
