Misha, můj syn a váš manžel, je také z dětského domova a já jsem ho adoptovala, když mu bylo dva a půl roku.

Seděla jsem v malé tmavé místnosti s těžkými tmavě zelenými závěsy. Na stole přede mnou ležely karty. Naproti mně seděla žena s dlouhými černými vlasy a v oblečení připomínajícím cikánku. “Proč jsem šla k věštkyni,” pomyslela jsem si horečně, “mohla jsem na to přijít sama.” “Sama bys na to nepřišla, Alexandro,” řekla najednou věštkyně zlověstným hlasem, “zřejmě potřebuješ mimo jiné pomoc mých duchů. – “Znáš moje jméno?” překvapilo mě. “Vím toho o tobě hodně, Oleksandro,” upřesnila věštkyně. “Neposlouchej svého manžela, dělej, co ti říká srdce,” řekla věštkyně, “tvůj manžel všechno pochopí, všechno bude v pořádku, síly světla ti pomohou, máš ušlechtilou věc, Oleksandro. Zamyšleně jsem pokývala hlavou.

Chtěl jsem se zeptat. “Pokračuj, už ti nic neřeknu, brzy to zjistíš sám,” přerušila mě cikánka. Vyšla jsem z domu, kde věštkyně bydlela, a šla jarní ulicí a s radostí vystavovala tvář jemnému jarnímu vánku. Nohy mě zavedly do mírně ponurého domu. Vešla jsem dovnitř, u vchodu jsem pozdravila učitelku, všichni mě tu už znají, takže mě nikdo nezastavuje. Šel jsem ke skupince tříletých dětí a hned se ke mně vrhli dva z nich – chlapec a dívka. Zbytek si dál hrál a nevěnoval pozornost tomu, co se děje. Jsou na to zvyklí, chudáci děti. Dřepla jsem si a Vašík mě pevně objal. Jeho dvojče ho následovalo. “Sašo, přišel jsi pro nás?” zeptala se Ksenija a trochu zašeptala.

“Ano,” vydechla jsem. “Ale po víkendu tě budu muset přivést zpátky,” dodala jsem smutně. – “Pojďme se obléknout,” navrhla jsem. Konečně jsme s dětmi opustili brány sirotčince. Vasja a Ksuša šli přede mnou a já je následovala a přemýšlela jsem, co na to řekne můj muž, protože jsem mu neřekla, že si dnes děti přivedu domů. Když jsme přišli domů, našla jsem na stole vzkaz: “Sašo, jsem na jeden den na služební cestě, nemohla jsem se ti dovolat.” “Ahoj, Sašo. Při pohledu na telefon jsem viděla osm zmeškaných hovorů od manžela. “Dobře, zavolám ti později, teď je nejspíš na cestách,” pomyslela jsem si. Najednou někdo zazvonil u dveří. Ukázalo se, že je to moje tchyně.

Vážně jsem se vyděsila, protože nevěděla, že chci přivézt domů děti z dětského domova. “Kdo to je?” zeptala se Světlana Michajlovna docela přátelsky. “To jsou můj bratr a sestra, vzala jsem je na víkend na návštěvu z dětského domova,” rozhodla jsem se nelhat a vyděšeně se na tchyni podívala. “To je dobře,” řekla tchyně, “děti, jestli chcete domácí knedlíky, sama jsem je udělala. Mám také nějaké koláče k čaji. “Tak se oblečte a půjdeme ke mně domů,” řekla tchyně. Všichni jsme vyšli ven a šli k domu Svitlany Michajlovny, který byl o dva domy dál. V domě mé tchyně jsme všichni jedli její skvělé knedlíky a pili čaj a koláče. Pak jsme posadili děti ke sledování pohádek a tchyně mě zavolala do kuchyně, abych pomohla s nádobím.

– “Sašo, opravdu je chceš odvézt?” zeptala se tchyně. “Ano,” řekla jsem tiše a sklonila hlavu. “Co na to Míša?” “Myslí si, že je to zodpovědnost, a pořád se bojí, ale mně je jich líto, Vasja a Ksjuša se nemohou dočkat, už jsou rok v dětském domově.” “Podporuji tvé rozhodnutí, jsou to úžasné děti, neboj se, kdyby něco, pomůžu Míšu přesvědčit,” řekla tchyně. “Nedívej se na mě tak, vím, jaké to je být sirotek, je to velmi těžké, ale když uděláš všechno správně a vychováš ho pořádně, bude z něj dobrý člověk,” řekla tchyně. “Cože?” nechápala jsem. “Míša, můj syn, tvůj manžel, je z dětského domova, adoptovala jsem ho, když mu bylo dva a půl roku. Když jsem ho viděla za plotem na hřišti, z celého srdce jsem si ho oblíbila, hned jsem věděla, že je to můj syn.

– vysvětlila mi tchyně. Posadila jsem se na stoličku a snažila se pochopit, co tchyně řekla. “Nikomu jsem to neřekla, jen tobě, Míša to taky neví,” řekla tchyně, “neboj, je to hodný chlap, vezme děti za své. Souhlasně jsem kývla hlavou. O něco později jsme se s dětmi vrátili domů a já se cítila šťastná. V neděli přijel Míša, samozřejmě byl překvapený, že máme doma děti, ale začal si s nimi hrát. Šla jsem připravit večeři, a když jsem náhodou nahlédla do pokoje, uviděla jsem Míšu, jak leží na pohovce, děti ho z obou stran objímají a on jim čte knížku. O dva měsíce později s námi začali bydlet Vasja a Ksjuša; Míša je opravdu přijal jako vlastní děti. A Světlana Michajlovna byla velmi šťastná, že má hned dvě tak úžasná vnoučata. Co si myslíte o tomto rozhodnutí mladé rodiny?

Related Posts