Druhý den ráno jsem se probudila neklidná. Co chtěl Alexander? Proč teď, po všem? Myšlenky se mi motaly v hlavě a srdce mi bilo víc než obvykle. Tomáš se na mě srdečně podíval a políbil mě na čelo.
– Ať se stane cokoliv, zvládneš to. Já jsem tady.
Jen jsem přikývla. V sedmnácti jsem už byla v parku u rybníka, na místě, které jsem tak dobře znala. Podzimní listy tiše kroužily a slunce pronikalo zlotými větvemi. Alexander už čekal opřený o lavičku. Když mě uviděl, narovnal se.
“Díky, že jsi přišla —” řekl a vyhnul se mému pohledu.
– Řekni mi, proč jsem tady?
– Emmo … udělal jsem chybu. Vím, že může být pozdě, ale musel jsem ti to říct. Vhodný. Byl jsem hloupý. Zničil jsem něco krásného. A za co? Pro něco, co se ukázalo jako prázdné a falešné…
Mlčela jsem. Jeho slova už mi neublížila. Nebyli nemocní. Byly jednoduché … echo.
– Už je to moc dlouho, Alexandře.
– Já vím. Ale nemohl jsem si pomoct. Myslím na tebe každý den. Chybíš mi. Jak se směješ, jak vaříš kávu, jak si upravuješ vlasy, když čteš … každý den mě to mrzí.
Dívala jsem se na něj. Byl zlomený. Ale ne pro mě. Pro své ego. Na samotu.
– Co ode mě chceš?
– Šance. Zkusíme to ještě jednou. Můžeme si promluvit, jít na terapii, cokoliv… přísahám, že jsem se změnil.
Zhluboka jsem se nadechla.
– Alexandře, rozhodl ses odejít. Nahradit mě. Nechat mě v klidu. Žádná omluva. Zavřel jsi dveře a já brečela. Týdnu. A ty? Žil jste v”novém životě”.
– Já vím, Emmo … nemám žádnou výmluvu.
– Víš, kdo mě zachránil? Ty ne. Ne vzpomínky. Muž, který nic neslíbil. Prostě byl. Pozor. Uctivý. S trpělivostí.
– Mluvíš o Thomasovi.…
— Tak. O něm. Sabininin Bratr. Muž, který zůstal, když se ve mně všechno rozpadlo. Který mi podal ruku, aniž by na oplátku něco čekal.
Alexandr zavřel oči. Jako by právě slyšel rozsudek.
– Miluješ ho?
Usmála jsem se. Teplo. Bez výčitek.
— Tak. Miluju ho. Jako nikdy nemohla. Protože jsem vedle něj. Celý. Tichý. Vážená.
Slzy mu tekly do očí. Možná poprvé opravdu litoval.
– Tehdy … proč jsi přišla? Proč jsi mě poslouchala?
– Si. Abych tu kapitolu uzavřel. Abych věděla, co všechno jsem slyšela. Že jsem odpustila. A že jsem si vybrala srdce.
– Jsi v pořádku, Emmo. I když ne se mnou.
– A jsem rád, Alexandře. Přeji ti klid. Ale už mě nekontaktuj.
Vstala jsem. Cítila jsem, jak z prsou mizí tíha. Už jsem se nestyděla. Žádná bolest. Byla jsem volná.
Když jsem se vrátila domů, četl Tomáš knihu na gauči. Když mě uviděl, odložil ji a přistoupil.
– Zamkla jsi dveře?
Přikývla jsem a usmívala se přes slzy.
— Navždy.
Objal mě. A v teple těchto objetí jsem si uvědomila, že některé rány není třeba zapomínat. Je třeba jim rozumět. Aby se nevrátili.
A ještě něco jsem věděla.
Nakonec jsem byla doma.
