— Haló? — Ryszardův hlas byl tichý, chvějící se, jako by se stále bál, že ho někdo chytí.
— Pan Ryszard Nowak? — ozval se na druhé straně věcný, neutrální hlas.
— Ano…
— Voláme z policejní stanice v Krakově. Hledáme vás v souvislosti s vaší ženou, Małgorzatou Nowak. V současné době je v nemocnici v kritickém stavu.
— Já… nejsem v Krakově. Odjel jsem na dovolenou.
„To víme. Proto vás hledáme. Lékaři mají podezření, že byla otrávena. Po vypití kávy, ve které byly nalezeny toxické látky. Pokud máte jakékoli informace o tom, co se dnes ráno stalo, kontaktujte nás prosím okamžitě.“
Ryszard upustil telefon z ruky. Elżbieta ještě spala. Bez slova zavěsil. Cítil, jak mu srdce vyskočilo až do krku.
Mělo to být tak jednoduché. Malá „nevolnost“, zpoždění letadla – a vytoužená dovolená s milovanou ženou. Místo toho – sanitka, policie, vyšetřování. Kroky ho začaly zasypávat jako sníh, který pomalu pokrývá všechno.
Vyšel na balkón a pokusil se popadnout dech. Marně. V hlavě se mu honily myšlenky: sáček, který vyhodil do popelnice, zvědavá sousedka, kamery v domě… A ten hlas: „Byla otrávena.“
„Co tu děláš?“ Elżbieta ho vytrhla z zamyšlení.
„Nemohl jsem usnout. Volali mi z práce.“
„Zlý sen?“
„Možná…“ Pokusil se o úsměv. „Pojďme na snídani.“
Ale v hlavě neměl hlad. Jen strach.
O dvě hodiny později, když byla Elżbieta ve sprše, Ryszard nervózně kontroloval telefon. Čtyři zmeškané hovory. Zpráva od souseda:
„Byla tu policie. Ptali se na tebe. Małgorzata je v nemocnici. Sousedka ji zachránila. Je to natočené. Je vidět, jak něco vyhazujete. Dávejte na sebe pozor.“
Podlomila se mu kolena. Sedl si na židli a zíral do prázdna.
„To nebyl pokus o vraždu. Chtěl jsem jen, aby zůstala doma…“ opakoval si v duchu, ale ani jeho vnitřní hlas mu už nevěřil.
Vyšel z pokoje pod záminkou, že si jde pro vodu. Ve skutečnosti uvažoval o útěku. Hranice s Rakouskem byla blízko. Nový život? Nová identita?
Ale když dorazil k bráně komplexu, zastavilo u něj policejní auto.
„Pan Ryszard Nowak?“
„Ano…
Pojďte s námi. Dostali jsme hlášení od polských úřadů. Musíte podat oficiální výpověď.“
Na policejní stanici bylo dusno, páchlo to papírem a výslechy. Ryszard se snažil vypadat klidně.
„To musí být nějaké nedorozumění. Moje žena… jí nebylo dobře. Asi snědla něco zkaženého, nebo to je stresem. Prostě… odjel jsem sám, protože jsem si myslel, že nepojede. Nevěděl jsem, že jí bude tak špatně…
„Pane Nowaku,“ přerušil ho jeden z policistů.
„Máme záznam, na kterém vyhazujete obal od léků do popelnice. Máme svědka – vaši sousedku. Tvrdí, že jste naléhal, aby vaše žena vypila kávu. A toxikologické vyšetření potvrdilo přítomnost uspávacího prostředku v šálku.
„Nechtěl jsem ji zabít!“ vykřikl Ryszard. „Bylo to jen uspávací prostředek! Chtěl jsem jen, aby zmeškala let! Zničila mi život! Dvacet let stejná rutina, stejné minuty, stejné rituály! Člověk z toho zešílí!
„Máte právníka?“ zeptal se chladně policista.
V tu chvíli Małgorzata otevřela oči v nemocnici. Světla ji oslňovala, ale hlas sestry byl jemný:
„Měla jste velké štěstí. Sousedka zavolala pomoc včas. V kávě něco bylo. Ještě nevíme přesně co, ale organismus zareagoval.“
„Ryszard?“ zašeptala Małgorzata.
„Nebojte se. Policie se o to postará.“
Dveře se otevřely. Dovnitř vešla žena v kostýmku s vážným výrazem ve tváři.
„Paní Nowaková, jsem státní zástupkyně pověřená tímto případem. Musíte vědět, že váš manžel byl zadržen pro podezření z pokusu o úmyslné otrávení.“
Małgorzata se jí zalily oči. Ale nebyly to slzy bolesti. Byly to slzy úlevy.
Dvacet let života pod chladnou přikrývkou dokonalé rutiny. A teď – pravda. Ošklivá, ale pravdivá.
„Chci rozvod,“ řekla tiše, ale rozhodně. „A chci… pravou kávu. Bez cukru. Hořkou.“
O tři měsíce později byl Ryszard stále ve vyšetřovací vazbě. Elżbieta zmizela. Rozplynula se. Bez stopy. Bez telefonu. Bez soucitu.
V soudní síni, když Małgorzata vešla – vzpřímená, sebevědomá, s červeným šátkem na krku – se Ryszard pokusil něco říct. Ale slova mu uvízla v krku.
Poprvé za dvacet let… jejich společný čas se zastavil.
