Jmenuji se Victoria a nedávno jsem se provdala za Yuru. Jsme stejně staří, oběma je dvacet let. S manželem jsme jako spřízněné duše, máme se moc rádi. Asi jediný člověk, který je Jurovi bližší než já, je jeho dvojče Leša. Jsou si velmi podobní, tak moc, že si je někdy pletou i rodiče. A oni své podobnosti využívají a neustále všechny kolem sebe štvou a rozčilují. Překvapivě mají stejný vzhled i zájmy. Abyste si udělali představu, mají dokonce stejná tetování.
Celkově jsou rádi, že si svou podobnost udržují, a připadá jim to velmi zábavné. Musím se přiznat, že si je často pletu i já. A můj manžel se mi vždycky směje. Pokaždé se cítím trochu trapně, ale musím se s tím prostě smířit a žít s tím. Moji bratři si ze mě často a rádi utahují. Bohužel jsem však netušila, že se můj manžel neumí správně ovládat a že vše dopadne takto. Faktem je, že jednoho dne přišel Jura z práce domů dřív než obvykle. Byl ve velmi dobré náladě.
Chtěla jsem mu ohřát večeři, ale on mi řekl, ať si sednu a odpočinu si, že se o to postará. Nakonec objednal jídlo a přinesl nám ho. Byla jsem mile překvapená, protože tak romantický večer jsme už dlouho nezažili. Skvěle jsme se bavili, jedli výborné jídlo, povídali si a šli spát. A ráno, když jsem se probudila, Jurij už nebyl doma a já byla celá natěšená, že se připravím a půjdu do práce. V té době jsem ještě netušila, jaké překvapení mě nahoře čeká. Takže Jura se po úrazu nevrátil domů sám, ale s bratrem.
Měla jsem velkou radost, že ho vidím, a už jsem se chystala prostřít stůl, když se začali smát a vyprávět mi, že včera byl Jura u rodičů a že k nám přijel Leša. Málem jsem omdlela. Viděla jsem jen obrázky ze včerejšího večera. Ale Jura se bavil – jen se smál a říkal, že chce vědět, jestli si ho můžu v intimním životě splést s bratrem. Dovedete si představit, jaké to je, když to slyšíte od vlastního manžela? Připadala jsem si špinavá a využitá. Jura mi řekl, abych se uklidnila, protože to nepovažoval za zradu. Jen jsem si pro sebe nedokázala najít místo.
Po těchto slovech jsem to už nevydržela, rozplakala se a vyběhla z domu. Nechápu, jak bylo možné zajít tak daleko. Nakonec jsem odešla k rodičům a domů jsem se už nevrátila. Manžel mi stokrát denně volal a prosil mě, abych mu odpustila, že bychom neměli ničit rodinu kvůli jednomu neopětovanému žáru. Ale já už nemůžu žít s mužem, kterému vůbec nevěřím a budu čekat, že kdykoli udělá podraz.
