Druhý den ráno se Jiří probudil ještě předtím, než vyšlo první slunce.
Vzbuď ho … ticho.
Ale ne to obyčejné horské ticho,ale něco jiného-intenzivní, napjaté jako dech, který zadržuje celý les.
Rychle se oblékl a vyšel na dvůr.
A potom … zamrzl.
Před ním, v šedé ranní mlze, stáli vlci.
Nejen vlci a jejich vlci. Je to celá smečka.
Bez zvuku. Bez agrese.
Nehybné, majestátní. Jako duchové nějakého starého, zapomenutého světa.
Uprostřed je ona. S obvázanou tlapkou, již narovnanou, její oči jsou jasné, hluboké. Nebyl v nich strach. A bolest nebyla.
Bylo … porozumění. A něco mnohem silnějšího: vděčnost.
Jiří se nepohnul.
Vlk udělal krok vpřed. Mírně nakloňte hlavu.
Gesto je jednoduché, ale jasné.
Poděkovala mu.
A po chvíli, bez boje, bez zmatku, se smečka otočila a zmizela v mlze.
Osm hodin. První, kdo zaklepal na bránu, byl starosta.
Za ním je veterinář. Pak přišly babičky z vedlejší ulice.
– Georgi! Viděl jsi je?!
– Koho? zeptal se tiše.
– Vlci, vole! Celou noc se potulovali po vesnici. V ulicích, U každého domu…
Nevzali ani kuře, ani jehněčí. Prostě prošli. Koukali.
– Náš pes neštěkl, jen seděl a díval se na ně! “řekla žena třesoucím se hlasem.
Všichni opakovali to samé.
Smečka procházela všemi branami.
Nespěchala. Neskrývala se.
Jakoby … myslet. Jako bych hledala. Jako by se loučila.
Před kostelem stál Bílý kámen. Nikdo ho předtím neviděl.
-Na dvoře školy jsou klacky, přímo pod oknem. Pořadí. Jako by je někdo namaloval.
Všichni oslovili Jiřího.
Seděl na lavičce vedle svého domu. Mlčel. Díval se do lesa.
A pak tiše řekl.:
– Nikoho nehledali.
Poděkování.
Už je to pár dní.
Děti začaly říkat, že”les svítí jinak”. Že stíny už neděsí.
Lovci říkali, že od toho dne žádná past nezůstala na místě-ráno byli nalezeni otevření, vysídleni … nebo pohřešovaní.
Lesníci dostali anonymní dopis:
“Ten, kdo zasahuje proti těmto tvorům, nechápe, na co útočí .”
Jiří žil jako dřív.
Ale už při vstupu do lesa se necítil sám.
Občas mezi stromy viděl otisky prstů.
Někdy světlo. Jantarové oči. Mlčící, pozorující.
Jednou u jeho dveří ležela větvička divokého tymiánu. Připoután tenkým lanem.
Usmál se.
Věděl jsi to. To nebylo ponecháno člověku.
