Ten den jsem seděla na chodbě kliniky a čekala, až na mě přijde řada. Tentokrát mi měl lékař říct pohlaví dítěte, tolik jsem se těšila na ultrazvuk. Každou chvíli měl dorazit můj manžel. Bála jsem se, že by to nemusel stihnout. Slíbil přece, že přijde z práce domů. A pak jsem si na konci chodby všimla muže. Připadal mi divný, dokonce jsem si myslela, že si spletl chodby, vypadal jako špinavý bezdomovec. Když muž přišel trochu blíž, s hrůzou jsem v něm poznala svého manžela Kirilla. -“Co je to s tebou? Co je s tebou?” -Co je s tebou?” “Vypadám dobře. -Kdy ses naposledy podívala do zrcadla? Stydím se za sebe.
Muž nechápal, v čem je problém. Podle jeho názoru bylo všechno v pořádku. Ale byla to taková ostuda, červenala jsem se, nechtěla jsem, aby vedle mě seděl Kyrylo, a všichni pochopili, že ten muž je můj manžel. Kirill pracoval v IT sektoru pro velkou společnost jako programátor. Vydělával dobré peníze, nikdy jsme neměli žádné problémy s penězi. Ale je tu jedna důležitá nevýhoda – všichni programátoři v jeho firmě nedbají o svůj vzhled. Manžel se mnou přišel do obchodu s alkoholem ve vytahaných špinavých kalhotách a bojím se představit, kolik dní je měl na sobě.
Košile byla velmi pomačkaná a dokonce nepříjemně zapáchala. Na nejviditelnějším místě byla také velká mastná skvrna, jak Kirill později řekl – od koláče. Boty byly příliš těsné. A podrážka byla špinavá a zanechávala stopy. Ani se neobtěžoval otřít je ubrouskem. Řekl jsem Kirillovi, že se mnou do kanceláře nepůjde. Kirill odešel. Myslel jsem, že se vrátí domů. Ale ukázalo se, že zůstal přes noc u rodičů. Zatím mi neodpovídal na telefonáty. Ani ho nezajímá, koho budeme mít. Byl velmi uražený, ale já si stále stojím za svým a nepovažuji se za viníka.
