Teprve když matka zemřela, rozhodl se Váňa navštívit dům, kde celou tu dobu žila. Do té doby si neuvědomoval, jak hrozným synem pro ni byl.

Váňa otevřel dveře do domu, kde jako by se zastavil čas. Jakmile vstoupil do domu, zaplavily ho příjemné vzpomínky. Všiml si hodin v matčině pokoji. Bylo přesně 12:40, když odešla. V tu chvíli se rozplakal. Připadal si jako zrazený syn. “Vaničko, jak se máš? Mám teď moc práce, zavolám ti později. Chtěl ukončit rozhovor. – Ale minule jsi mi nezavolala zpátky… – Teď nemám čas, máš něco důležitého? – Mohla bys mě o víkendu navštívit? Upeču různé koláče, včetně tvého oblíbeného třešňového. – Jaké koláče, mami?” Usmál se a zavěsil. Iryna Volodymyrivna ten den nemohla najít místo k sezení. Uronila mateřskou slzu a řekla: “Co se stalo mému synovi? Žena se syna nedočkala ani po roce. Snažila se mu dovolat, ale z nějakého důvodu jí telefon ani nezvedl.

S největší pravděpodobností někdo právě vypnul telefon. S těmito myšlenkami zemřela. Sousedka o tom řekla svému synovi. – Jak? – Mohl jsi přijít hned. Musíme s tím domem něco udělat.” – Ano, – řekl Saša sousedce, než zavěsil. Musel se zamyslet. Co by měl za těchto okolností dělat? Všiml si, jak dlouho už matku nekontaktoval poté, co ji vyškrtl z černé listiny. Poté, co nad tím strávil celý večer přemýšlením, si druhý den ráno koupil letenky a odjel do rodného města. Přijel k vlastní bráně a nechápal, jak se tam dostal. Plot byl už dávno rozpadlý a barva se začala drolit. Matka zřejmě ztratila schopnost udržovat území čisté po zbytek života, protože za plotem byla velká plocha suché trávy. Mohl jí pomoci, ale byl zaneprázdněn osobními záležitostmi.

Kdyby se matce trochu víc věnoval, kdyby ji nezanedbával, kdyby byl synem, který matku opravdu miluje… Teď tam stojí a přemýšlí o svých synovských nedostatcích. Dům, kde vyrůstal. Místo, kde jeho matka zemřela, aniž by kdy spatřila svého vlastního, nejdražšího syna, a mělo být prodáno. Otevřel zásuvku psacího stolu a uviděl velkou hromadu dopisů. “Komu mohla matka psát? I když neviděl jméno adresáta, zdálo se mu, že předem ví, k čemu dopisy jsou. Opatrně sundal mašli z jedné hromádky dopisů a opatrně ji vyndal. Vyjmul jednu obálku a našel matčino písmo. Tímto písmem se matka podepisovala do jeho deníku, psala nákupní seznamy a podepisovala pohlednice. Když začal číst ostatní podpisy na obálkách, byl tam jen jeden adresát. Její vlastní syn. Začaly mu slzet oči.

Muž se snažil sebrat sílu, aby přečetl alespoň jeden dopis. “Můj milý chlapče, už je to rok, co jsem s tebou naposledy mluvil. Zřejmě je nějaký problém s telefonem, protože můj starý mozek na to nemůže přijít. Můj zdravotní stav se však změnil. V noci mám problémy s usínáním. Ale nebojte se, zvládnu to. I když vím, že si to nepřeješ, chci tě vidět. Nejsem uražená, ale… jsem vinna tím, že jsem špatná matka. Jinak nedokážu pochopit, jak se ke mně chováš.” Synovy oči se začaly plnit slzami. Zdálo se, že si uvědomuje, co udělal a o kolik přišel. “Ne, to jsi nebyl ty. Nebyl jsi hrozný otec, byl jsem zlobivý syn. Vzlykal ještě hlasitěji: “Mami. Odpusť mi, miláčku, řekl, ale nikdo ho neposlouchal. Každý den…

Teď pochopil, jak moc na něm matce záleží. Jak dlouho na něj čekala, jak hluboce ho milovala a jak moc mu odpouštěla. Byl rozzlobený, frustrovaný a uplakaný. V tu chvíli někdo vstoupil do domu. Byli to sousedé. Milá žena, která vstoupila do domu, se k němu vrhla, jakmile ho uviděla. “Váňo, co je ti?” řekla a snažila se ho uklidnit tím, že ho objala. Muž mlčel a jen gestem ukázal na hromadu dopisů. Při pohledu na ni si jen chápavě povzdechla. “No, ticho, ticho,” řekla, přitiskla ho k sobě a pohladila ho po hlavě, “byla jsem zlý syn, nechala jsem ji samotnou. A odpusť si. Byla upřímná. To Váňu nijak neutěšilo, ale byl si jistý, že udělá všechno, co bude v jeho silách, aby uctil matčinu památku.

Related Posts