Roman Viktorovich Serov seděl sám v ordinaci lékaře, ruce svíral kolem opěradla židle a myšlenky ho trápily víc než bolest nohy, která ho pronásledovala už deset let. Ačkoli mu lékaři neustále říkali, že nenašli žádnou patologii, on věděl, že bolest je skutečná, neustálá přítomnost, která mu mění život.
Ale před doktorem Lebeděvem cítil, jak ho roste bezmocnost. „Deset let stresu?“ zeptal se drsným hlasem. „To není stres, pane doktore. Je to, jako by mi někdo žral kosti zevnitř.“ Ale navzdory všem léčbám, žádným lékům ani masážím se mu neulevilo.
Když nakonec opustil ordinaci se stejnou bolestí, neměl jinou možnost, než pokračovat v tomto utrpení a snažit se najít způsob, jak mu čelit.
Vrátil se do svého prázdného bytu, kde mu každý předmět připomínal Irinu, jeho ženu, kterou před deseti lety ztratil kvůli nemilosrdné nemoci. Fyzická bolest, kterou cítil v noze, se zdála být jen odrazem vnitřní bolesti, prázdnoty, kterou v něm zanechala její absence. Po chvilce melancholie šel na hřbitov, kde Irina spala věčným spánkem, a položil tam bílé růže, její oblíbené. Slzy mu tekly, ale slova mu selhávala.
Když odcházel z hřbitova, oslovila ho stará žena a požádala ho o něco na stáří. Chraplavým hlasem ho ohromila svými proroctvími, ale slova, která ho opravdu zasáhla, byla tato: „Brzy tě uvidím na vozíku.“ Roman se zastavil, šok ho zasáhl přímo, ale stařenka pokračovala příběhem o jiné ženě, Olze, kterou Roman opustil, aby si vybudoval kariéru a život s Irinou. Tento příběh ho ranil, ale zároveň ho donutil se zamyslet nad tím, zda by pravda o jeho minulosti mohla nějak uzdravit jeho současnou bolest.
Zvědavost ho přiměla vrátit se a u sousedního hrobu potkal Dariu, dceru ženy, která byla v mládí s ním spojena. Daria, s jasnýma očima a hlubokým smutkem v pohledu, mu řekla, že její matka Olga byla dobrá a moudrá žena a že nyní, tváří v tvář smrti, sbírá všechny síly, aby zůstala naživu.
Roman byl ohromen a přemožen celou pravdou, která vycházela najevo. Před ním stála žena, která už nebyla jen minulostí, ale nedokončeným životem. Nabídl jí pomoc, že najde způsob, jak Olgu zachránit, a jak dny ubíhaly, začal znovu budovat ztracené vztahy. Olga se s jeho pomocí zotavila, i když jen na pět let. Ale tato léta byla plná lásky, poučení, příběhů a především odpuštění.
Roman se stal jiným člověkem. Stal se skutečným otcem pro Dariu, dceru, kterou neznal, ale která byla nyní jeho spojení s minulostí. Bolest se už nevrátila, protože Roman konečně pochopil, že skutečné uzdravení nepřichází z léků, ale z odpuštění. Odpuštění sobě samému a těm, kterým ublížil. V Alininých očích a v Olžině úsměvu našel mír.
