V následujících dnech se naše oddělení téměř proměnilo v rodinu. Když Elena nabývala síly, přicházely jsme postupně s příběhy, vtipnými filmy a tichými písničkami, které jsme jí šeptaly u postele. Společně jsme vybraly několik jmen, ale naše srdce si získalo jméno „Dawid“ – krátké, teplé jméno, ideální pro začátek nového života.
Jednoho rána, když jsme uslyšely charakteristické cvakání ultrazvuku a zrychlený tep srdíčka, jedna z nás běžela připravit pokoj: měkké polštáře, hebké deky a plyšového medvídka, kterého jsme koupily při předchozí návštěvě v nedalekém obchodě. Mezi kontrakcemi se na nás Elena usmála plná důvěry – věděly jsme, že není sama.
O několik hodin později jsme uslyšely první pláč Davida. Do očí nám vhrkly slzy štěstí. „Vítej doma, Davide!“ zašeptaly jsme současně a položily ho jemně na matčinu hruď. Přesně takový, jak předpověděla doktorka Helga: zdravý, silný, s bystrým, zvědavým pohledem.
Potom se všechno vyvinulo přirozeně. Elena zapsala jméno syna do rodného listu a Leonor připravila malou záložku do knihy s písmenem „D“ na památku. My, čtyři „městské expertky“, jsme se naučily, jak moc znamená upřímná lidská laskavost. Každá z nás si vytvořila nové sny: jedna plánuje cestu, druhá se přihlásila na kurz fotografie, třetí organizuje kulinářské workshopy a čtvrtá – jógu pro maminky a děti.
O několik dní později Elena s Davidem opustili kliniku obklopeni úsměvy a slzami radosti. Připravily jsme pro ně malé občerstvení s ovocem a nealkoholickým šampaňským a doktorka Helga pronesla přípitek: „Na nové začátky a na to, abychom se méně staraly o peníze!“ – žertovala.
V tramvaji na cestě domů Elena pevně objala svého syna, podívala se na nás a řekla: „Byly jste mi rodinou, když jsem vás nejvíc potřebovala.“ A všechny jsme věděly, že někdy je nejcennějším darem podpora těch, kteří pocházejí z úplně jiného světa.
