Vdala jsem se v rodné vesnici za svého spolužáka Ruslana. Po svatbě jsme začali žít v domě jeho rodičů s jeho matkou. Rok po svatbě se mi narodil syn Ostap. Byli jsme obyčejná rodina. Jsem velmi rodinně založený člověk, velmi ráda jsem se věnovala domácím pracím a svého muže jsem také velmi milovala. Můj malý svět se zhroutil, když byly Ostapovi pouhé tři roky. Manžela mi odvedla Larisa, místní rozvedená žena.
Navštěvovalo ji mnoho ženatých mužů, ale můj milý se rozhodl pro něco pohodovějšího a odešel od nás k ní. Měla jsem na něj i na tu ženu velký vztek. Když jsem je náhodou potkala na cestě, vždycky jsem změnila cestu.
Moje tchyně je hodná žena, dovolila nám s Ostapem, abychom u ní zůstali. Nemohla jsem se vrátit k rodičům, protože tam už bydlel můj bratr s manželkou a dvěma dětmi. Nebylo tam vůbec žádné místo. Po odjezdu manžela jsem byla dlouho smutná, ale musela jsem se vzpamatovat a ponořit se do každodenní rutiny.
Z vesnických klepů jsem věděla, že Ruslan má s tou Larysou dceru. Nechtěla jsem o nich vůbec nic slyšet. Od jeho smrti uplynulo třináct let. Rány se zahojily, čas léčí. Ve vesnici se rozšířila fáma, že Larysa a Ruslan se zabili v autě a jejich dcera zůstala kulatou, syrovou ženou.
“To je to, co chtějí,” pomyslel jsem si. Ale brzy k nám opatrovnické úřady přivedly jejich dceru a řekly mé tchyni, že je to její jediná příbuzná. – “Pokud si vnučku nevezmete do péče, skončí v dětském domově. Dívka je malá, světlovlasá a hubená.
– “Nebude žít v našem domě, její matka mi zničila rodinu!” protestovala jsem. “Julie, boj se Bohy, to dítě za nic nemůže,” spráskla ruce tchyně. “Soňa s námi začala bydlet. Vypadá jako její matka. Nemůžu ji vidět a v srdci cítím takový vztek, že ho nedokážu vyjádřit slovy. A ona to cítí, snaží se, aby to nebylo vidět. Upřímně řečeno, nevím, jak dlouho to ještě vydržím.
