Nikdy nevíte, jak se váš život vyvine, ale vždy doufáte v to nejlepší. Fjodor a Máša byli legálně manželé pět let a za tu dobu se jim narodil syn Míša. Nedávno mu byly tři roky. Máša byla opět těhotná.
Fjodor si uvědomil, že se musí něco změnit, protože s příchodem dalšího dítěte budou peníze velmi chybět. Fedir si našel novou práci a začal za prací cestovat. Plat byl více než slušný a Fjodor z něj měl velkou radost. Do narození jejich dalšího dítěte zbývalo něco málo přes měsíc a Fjodor musel odjet. Máša se zlobila. Ale Fedor řekl: “Potřebujeme peníze a já odjíždím pryč.”
Vrátil se o měsíc později. Doma nikdo nebyl. Muž zavolal sousedovi na stavbu. Bydlela tam starší žena. Petrivna otevřela dveře a uviděla sousedku. “Díky bohu, že jste přišel. Jsem už příliš stará na to, abych se starala o děti.” “Jak to myslíte?” zeptal se Fedir. “Ta tvoje je pryč, nechala mě tu s Míšou.” “Je Máša v nemocnici?” “Už ne, porodila dvojčata a opustila je. V nemocnici ti nechala vzkaz.”
Fedir, který ničemu nerozuměl, šel do porodnice. Byl pozván do ordinace vedoucího lékaře. Lékař mu v klidu vylíčil celý příběh, jak žádali jeho ženu, aby neopouštěla děti atd. a že mu nechala vzkaz.
Ten vzkaz byl krátký. “Je mi to líto, neupsala jsem se k tomu, že budu matkou mnoha dětí, tři chlapci jsou moc. Odcházím, sbohem.” Fedir byl v šoku ze všeho, co se stalo. Za každou cenu se mu podařilo dostat děti z nemocnice. Chlapce pojmenoval Kolja a Tolja. Nedokázal si však představit, co s nimi teď bude dělat. Šel si pro radu k Petrivně. “Synu, já všechno chápu, pomůžu ti, jak budu moct, ale děti hlídat nemůžu. V přízemí máme dívku s pedagogickým vzděláním, která si hledá práci. Zkus si s ní promluvit.”
Fedir se rozhodl riskovat, protože neměl na vybranou. Když už si děti vzal, musel něco udělat. Dveře mu otevřela dívka asi o osm let mladší než on; pozdravil ji a řekl, že je soused z horního patra. “Ano, já vás znám, pojďte dál.” Fedir vešel dovnitř a v bytě byl naprostý pořádek.
Jídlo nádherně vonělo. Nataša mu nabídla čaj a on ho s radostí přijal. “Přišel jsem za tebou pracovně. Asi jste už slyšel, že jsem zůstal sám se třemi dětmi. Chci vám nabídnout práci. Dobře ti zaplatím, ale budeš se muset starat o novorozence a ještě o jednoho chlapce.” Nataša se usmála. Nataša se té nabídky zalekla, ale plat byl lákavý. Po dlouhém přemlouvání souhlasila. Přicházela brzy ráno a odcházela pozdě večer. Byla velmi unavená. Byl čas jít na další směnu. A Nataša zůstala sama. Petrovna jí pomáhala, jak jen mohla, a dávala Nataše alespoň trochu času na odpočinek a možnost zaběhnout si do obchodu a na trh.
A nějak, aniž by si toho kdo všiml, Nataša k chlapcům přilnula. Fjodor přišel s dárky, snažil se pomáhat s dětmi a dopřát Nataše alespoň týden dovolené. Ale za dva dny se vrátila znovu. Dívka prostě nemohla bez dětí žít. Míša začala mamince volat stále častěji
Fjodor zase odjel, Nataša žila skoro pořád v jejich bytě, neměla na sebe dost času, ale děti rostly a ona dělala všechno ze zvyku. Při jedné z návštěv Fedir požádal Natálii, aby si ho vzala a právně získala děti do péče.
Nataša souhlasila. Považovala tyto úžasné chlapce za své a nedokázala si představit, že by jí je někdo mohl vzít. Žili spolu pět let a Fjodor jí dával jen velmi málo peněz a neustále mizel. Po své další návštěvě Natálii řekl, že se zamiloval do jiné a odchází. Natálie se mu vrhla k nohám: “Neber mi děti, bez nich bych byla ztracená.” “Nechtěl jsem, nepotřebuji je, jsi jejich zákonná matka. Byt ti nechávám jako věno. Ale slib mi, že synům řekneš, že mají hodného otce.” Natálie se zamyslela a řekla:
“Slibuji. Ale také mi slib, že se nikdy neobjevíš a děti nebudou vědět, kdo jsou jejich rodiče.” Aby ochránila sebe i své syny, prodala Natálie svůj a Fjodorův byt a koupila dům v jiné čtvrti. A začaly jejich šťastné dny. Děti rostly a matce se vším pomáhaly. Natalia z nich vychovala slušné lidi. Nejstarší z nich se oženil a už jí nadělil vnoučata. Natálie byla šťastná, že jí Bůh dal takové děti. Byl víkend a všichni byli doma. Chlapci pracovali na zahradě a uklízeli. A ona se snachou vařily večeři. Vnoučata hlučně pobíhala kolem.
Natalia si oknem všimla, že někdo vstoupil na jejich dvůr. Když vyšla ven, uviděla poněkud staršího muže. Když se na něj podívala, zděsila se: “Co tady děláte, vy slíbený?” zeptala se ho. “Rozmyslel jsem si to, potřebuji peníze, nebo spíš plné financování.” “Cože?” Přišli k ní zezadu její synové, Natálii divoce bušilo srdce. “Mami, kdo je to?” “Moji synové, nepoznáte mě, to jsem já, váš táta.” Chlapci se na sebe podívali. “Jak to myslíš, tati?” “Doslova, jste moji synové a já jsem nikdy nebyl v žádné vzdálené zemi. Měl jsem jinou rodinu, a teď jsem sám a nemám peníze, mám právo vás podporovat, všechno jsem si zjistil.” “Mami, co to ten člověk říká, kdo je táta a kde byl celou tu dobu?” “Nevím,” odpověděl jsem.
“To je ale požehnání, našla jsi někoho, kdo tě sem zavolal?” “Sama jsem sem přišla, a není to tvoje máma, tvoje vlastní matka tě opustila. Zůstala jsem s tebou sama a ona se tady o tebe starala.” “Cože?” zeptala se. Natálie začala pomalu klesat k zemi. Všechno se jí točilo v hlavě. Její nejstarší syn ji zvedl a přitiskl k sobě.
Opatrně ji odnesl do domu. Položil ji na pohovku a začal jí líbat ruce. O pět minut později vešla do domu dvojčata. Žena ležela a plakala. “Promiňte, ano, já jsem vás neporodila, on je váš otec a já nevím, kde je vaše matka. Ale nemám nikoho dražšího a bližšího. Jsi celý můj život.” Posadila se na pohovku a rozplakala se. Když vzhlédla, viděla, že před ní klečí všichni tři její fešáci a za nimi stojí snacha a drží dva rošťáky. “Mami, ty jsi ta nejbližší, jediná, a nikoho jiného nepotřebujeme. A tenhle tatínek, toho jsme doprovázeli k bráně. Slib nám, že už nikdy nebudeš plakat. Nikdy nedovolíme, abys někomu ublížil.” Všichni tři se ji snažili obejmout. Přitiskla je k sobě a každého z nich políbila. Vnoučata přiběhla a začala dělat hluk. “Babičko, dej nám taky pusu.” Všichni se společně rozesmáli. Celá místnost byla naplněna láskou velkého mateřského srdce.
