Když policie dorazila do nemocnice, Anna se stále nemohla postavit na nohy. Ale její hlas se už netřásl-bylo v něm cítit něco nového. Jako plamen, který teprve začíná hořet.
“Chci podat stížnost,” řekla pevně. – Proti Nicolasi Ionescuovi a Eleanoře Ionescuové. O domácím násilí, výhrůžkách a obtěžování.
Policisté se rozhlédli a přikývli. Jeden z nich klidně řekl:
– Jsi velmi statečná. Potřebujeme víc svědectví, ale sociální pracovnice za tebou přijde a pomůže ti se vším, co potřebuješ.
Ten večer jí Marta přinesla teplé mléko s medem a kousek čokolády. Jen zašeptala:
– To je pro ženy, které už je nenechají dupat.
Následující dny byly jako probuzení z dlouhé noční můry. O čtyři dny později byla Anna propuštěna z nemocnice-s doporučením terapie a podpory ze strany sociálních služeb. Nikolaj a Eleanor nebyli o stížnosti okamžitě informováni, pouze o zahájeném vyšetřování.
– Kam teď pojedeš? zeptala se Marta, když Anna skládala své malé věci do látkového pytle.
Anna si kousla do rtu a pak řekla::
– Já nevím. Ale už se tam nevrátím.
“Přijď na pár dní domů,” řekla starší žena, ” mám volný pokoj. Není to zámek, ale je tu klid. A nikdo tě neuhodí.
Eleanor si uvědomila, že je něco špatně, když na dveře zaklepali. Otevřít policista v doprovodu sociální pracovnice. Mikuláš byl ospalý, v pyžamu.
– Co se děje? – zamumlat.
“Je to dočasné omezení přístupu,” vysvětlil policista — ” máte hodinu na opuštění bytu Anny Popescu. Ode dneška nemáte právo se k ní přiblížit.
– To je nějaký vtip, co?! – Eleanor vybuchne. – To je taky dům mého syna! Odolal jí!
– Ne, madam. Byt na jméno Anna. Máte 45 minut na to, abyste shromáždili vše, co potřebujete, a odešli.
Když se Anna a Marta dozvěděli tuto zprávu, starší žena téměř skočila radostí do kuchyně.
– To je tvoje vítězství, má drahá! Nenech je se vrátit!
Anna se ale neusmála. Cítila se zničená, vyčerpaná. Vítězství bylo reálné, ale bolest ještě hmatatelnější.
A přesto každé ráno, když se probudil v nové posteli, beze strachu, bez křiku a úderů, cítil ve své duši malé světlo.
V následujících měsících začala Anna pomalu budovat svůj život znovu. Chodila na terapii, našla si hodinovou práci, naučila se chodit ven, aniž by se otočila za zády.
Podle něj je proti Mikulášovi zahájeno trestní řízení. Eleanor byla také varována, aby se k ní nepřiblížila.
Ale to je nezastavilo — začaly se šířit zvěsti mezi bývalými sousedy:
“Anna je šílená.“
“Anna to udělala sama.“
“Anna je vyhnala z domova.“
Slova k ní přicházela prostřednictvím známých nebo anonymních zpráv na sociálních sítích. Ale už neodpovídala.
Každý den jí Marta opakovala:
– Jsi silnější, než si myslíš. A nejsi sama.
Jednoho dne si v přijímacím středisku psychologické pomoci Anna všimla mladé ženy s modřinou pod okem a třesoucíma se rukama.
Dlouho mlčeli, až dívka šeptala:
– Jste Anna Popescuová, že? Viděl jsem tě v televizi… rozhovor o domácím násilí.…
Anna přikývla. Její srdce bije silněji.
– Včera jsem utekla. Praštil mě … moje dítě plakalo … nevěděl jsem, co mám dělat, ale vzpomněl jsem si, co říkal. Že už nemusíme mlčet.
Proto jsem tady. Poděkování.
Anna se poprvé po dlouhé době usmála. Slabý, ale skutečný úsměv.
Vstal, chytil dívku za ruku a řekl::
– Nejsi sama. První krok je nejtěžší a už jste ho udělali.
Přesně rok po ztrátě dítěte šla Anna na hrob rodičů. Nechal kytku, sedl si na lavičku a tiše zašeptal:
– Naučila jsem se to, Mami. Nečekám, že mě někdo zachrání. Teď už vím, že se můžu zachránit sama.
Když šel k východu na hřbitov, uviděl Martu, jak na ni čeká se dvěma kávami v rukou. Usmál se a řekl:
– No tak, mé dítě. Život jde dál. A dnes se zdá být dobrým dnem pro nový začátek.
Anna si vzala kávu, podívala se na oblohu a šla vpřed-s jistým krokem, k sobě.
