Alice vždy cítila, že sem nepatří. Už jako dítě mívala podivné vzpomínky – starý dům vonící kouřem a jablky, tmavovlasá žena, která jí zpívala, muž, jenž ji vyhazoval ke stropu a smál se tak, až se třásla okna. Její matka Veronika tvrdila, že je to jen fantazie. Jenže vzpomínky sílily.
Byly tu i jiné pochybnosti – Veroničiny rudé vlasy a modré oči neměly s Alicí, tmavovlasou a hnědookou, nic společného. O otci se nikdy nemluvilo.
Když Veroniku skolila rakovina, těsně před smrtí šeptem přiznala: „Ukradla jsem tě.“ Jako turistka zažila zemětřesení. V ruinách našla malou holčičku v puntíkovaných šatech – jedinou živou mezi mrtvými. Sama děti neměla, a tak ji odnesla a vychovala. „Vzala jsem ti minulost, ale nechala ti jméno. Tvoje máma byla Elena, otec Ivan.“
Alice tomu nevěřila, dokud neuviděla zažloutlou fotografii muže a ženy, jejichž rysy jí byly děsivě povědomé. Zůstala s prázdnotou, která ji nutila pátrat.
Daleko odtud, starý Ivan Timofejevič bojoval s nemocí. Krev v kapesníku ukrýval před svým chráněncem Artemem. Slíbil manželce Leně, že počká, kdyby se jejich ztracená dcera Oksana vrátila. Lena, která kdysi věřila v karty a znamení, zemřela s přesvědčením, že dcera žije. Ivan v sobě nosil tíhu viny a naděje.
Artem ho přemlouval k léčbě, ale Ivan odmítal. Místo toho ho nabádal, aby si našel ženu a zapomněl na ztracenou snoubenku. Oba muže spojovala bolest – Artem přišel o otce při stejném zemětřesení, které vzalo Ivanovi dítě.
Alice se rozhodla. Koupila letenku a odletěla do rodného města. V kapse měla jen adresu a fotografii. V taxíku, který ji vezl, řidič náhle zbledl, když zahlédl obrázek. Skoro havaroval.
„Jaké je vaše jméno?“ zeptal se rozechvěle.
„Žeňa,“ odpověděla.
„Ne,“ vydechl. „Tvé skutečné jméno je Oksana.“
Alice ztuhla. Náhoda, nebo osud?
Umírající Ivan tušil, že přichází poslední noc. Doufal, že usne stejně klidně jako Lena. Ale ráno se přece jen probudil – slabý, zlomený, a přesto čekající. Uslyšel hluk auta a kroky na chodbě.
„Strýčku Váňo, to jsem já!“ volal Artem a dodal: „Nejsem sám!“ Ivan se domníval, že přivedl doktora.
Do pokoje však vstoupila dívka. Ne Lena – i když v prvním okamžiku měl ten dojem. Byla to jeho dcera. Jeho Oksana, dospělá, ale se stejnýma temnýma očima.
Alice – Oksana – se posadila k posteli, nejistě se dotkla jeho ruky. A Ivan, se slzami štěstí, ji pohladil po tváři.
„Dcero,“ zašeptal. „Konečně ses vrátila domů.“
A svět se na chvíli zastavil. Slib, který dal ženě, byl splněn. Dočkal se.
