Tlumené světlo v kuchyni blikalo a vrhalo stíny, které tančily po opotřebovaném linoleu, zatímco Jacku Harperovi bušilo srdce v hrudi. Jeho prsty, chladné nejistotou, se vznášely nad dceřinými křehkými pažemi, stopy vyryté do její bledé kůže jako příběh, který nedokázal přečíst, ale už se ho bál.
Dům jako by se kolem něj smršťoval, ticho se táhlo dlouho a těžce, jak se do něj bořila tíha těch rudých šmouh, hlouběji než v jakékoli bitvě, kterou za mořem vybojoval. Byl připravený na všechno – znovu vidět svou dceru, dohnat ztracený čas, slyšet její smích – ale tohle? Tohle byla válka, kterou nikdy nečekal.
“Ellie… co se stalo?” Hlas se mu zlomil, snažil se udržet klid, který si tak zoufale přál. Pomalu k ní natáhl ruku, která se mu tak nepatrně chvěla, když se dotkl jejího ramene, opatrně, aby ji nevyděsil víc, než už byla.
Její drobné tělíčko se pod jeho dotekem zachvělo, ale neodtáhla se. Její oči, prázdné a unavené nad její věk, se setkaly s jeho a on na okamžik uviděl malou holčičku, kterou opustil. Dívku, která mu běžela do náruče s tak širokým úsměvem, že mu rozzářila svět.
Teď však úsměv zmizel a nahradila ho ostražitá bojovnost, z níž se mu zvedal žaludek.
Její matka, stojící u dřezu, nepromluvila. Jen si myla ruce rychlostí, která prozrazovala její neklid, a otočená zády jako by se vyhýbala jeho pohledu. Jack na sobě cítil její oči, ale odmítaly se s ním setkat. Chvíli stál jako přimražený, ve vzduchu mu houstly otázky, na které zatím nedokázal najít odpověď.
“Ellie… Prosím, zlatíčko, řekni mi, co se děje,” opakoval Jack a jeho hlas byl tichý, přemlouvavý. Ale i když ta slova opouštěla jeho ústa, cítil, jak ho bodá jejich nedostatečnost. Nebyl připravený na to, že uslyší její odpověď.
Prsty jí pevněji sevřely násadu koštěte a tenká dřevěná násada pod jejím stiskem zavrzala, jako by si také uvědomovala, jakou váhu na sobě nese.
“Já… já nechci, abys zase odešel, tati,” zašeptala Ellie, sotva se nadechla, slova byla sotva slyšet přes slabé hučení lednice. Odvrátila pohled a její tvář se zkřivila způsobem, který Jack ještě neviděl. Byla to směsice strachu, studu a něčeho temnějšího, co nedokázala pojmenovat.
Ticho v místnosti se táhlo a dusilo ho. Zoufale toužil po odpovědích, ale v hloubi duše věděl, že když o ně bude žádat, může to bolest jen zhoršit.
“Miláčku, prosím…” začal Jack, ale hlas se mu zadrhl.
Pak Ellie s váháním, z něhož mu klesl žaludek, pomalu zvedla ruku a ukázala do tmavého kouta místnosti, kde na pultu ležel malý zápisník. Jack sledoval její prst a myšlenky mu na chvíli zastřel zmatek, dokud nepochopil, co tím myslela.
V zápisníku byl tužkou narychlo napsaný vzkaz:
“Ty značky něco znamenají. Nejsi v bezpečí.”
Jackovi se zatajil dech. Zdálo se, že se místnost kolem něj točí, jak se na něj tíha vzkazu usadila. Otočil se k Ellie, která ho sledovala širokýma, vyděšenýma očima a rty se jí chvěly.
“Co to znamená, Ellie? Kdo to napsal?” Jack se zeptal, ale odpověď už znal. Mrazivý tón vzkazu – naléhavost, strach, varování – vypovídal o něčem mnohem zlověstnějším, než si dokázal představit.
Za ním konečně promluvila žena – jeho bývalá žena – s napjatým, téměř omluvným hlasem. “Já… nevěděla jsem, co jiného dělat, Jacku. Nevěděla jsem, jak ji ochránit.”
Jack tam stál snad celou věčnost a srdce mu pukalo pro dceru, kterou nedokázal ochránit. A když už se mu zdálo, že to všechno neunesl, dal si slib.
Už by neodešel. Ne, dokud nezjistí, kdo jí ublížil. Ne, dokud to nenapraví.
“Tatínek je už tady, Ellie,” zašeptal a znovu si k ní klekl. “Neopustím tě. Slibuji. Napravíme to. Společně.”
Ale když ta slova vyslovil, ozval se mu v mysli jiný hlas – hlas, který znal až příliš dobře, hlas, který neslyšel už léta. Hlas, který s sebou nesl stín minulých chyb a nevyřčených hrůz.
A v hloubi duše věděl, že tohle je jen začátek boje, který je mnohem temnější než všechny, kterým kdy čelil.
Voják se vrátil domů. Ale bitva… bitva teprve začala.
